A jsme zase zpátky. Člověk prožívající svůj příběh velmi silně. To, jak on svými smysly čte to, co k němu přichází, si sestavuje do obrazu v mysli (skrze oči, uši, hmat, čich...) a snaží se domyslet, co se děje. Tvoří svou interpretaci, svou realitu. Poznámka: nebudeme věnovat pozornost tomu, že onen člověk skrze emoce zastínil své vnímání o tom, jak plyne opravdovost. A ta plyne dle pravidel toho nejvyššího. Prostě nevnímá, myslí. V jeho realitě se zrcadlí jen jeho hodnoty (ty zrcadlí hodnoty bolesti jeho traumatu a mysl dělá vše proto, aby se jim vymezila - emocí) a tak se člověk v té své realitě snaží držet pravidel (své pravdy, kterou si na základě zkušenosti usmyslel a pro kterou je ochoten i umřít) a výmluv a lží (které jsou pro jeho mysl výhodné, v emočním souboji pro utrpění vítězství).

Nastala emoce, jeho mysl se snaží „přežít“, byť jde o souboj ve frontě na rohlíky. Ano, zapomněl jsem to zmínit, jsme v obchodě u pultu s rohlíky, mladší vybírá, starší se dožaduje místa pro nákup. Poznámka: zatím co jeho mysl vymýšlí strategie, jak porazit soupeře ve frontě. Co udělat, aby vyhrál (aby ulevil tomu vnitřnímu tlaku), byť v energii opravdovosti se nic neděje a ani v daném obchodě neotevřeli další kasu. Venku je podmrakem a nad mraky svítí Slunce a ani Země nezpomalila své otáčky. Poznámka poznámky: bedlivý čtenář si klade otázku, jak onen člověk vybírá druh souboje, bojové pole, hřiště, kde hodlá zvítězit (v překladu autora: proč zrovna tady nastalo bitevní pole)? Nápověda: (zmíněno již v textu) ve svém zrcadle, v tom, co jeho nejvíc bolí (jeho mysl ho chrání před tím, aby se nesetkal se sebou, tak se snaží stále něco dělat, pořád být v plnění úkolu, jen nebýt sám se sebou). Nechce prohrát ani vteřinu u rohlíku, chce si ulevit od tíhy nepotřebnosti v životě. Jenže to, co bolí jeho, nemusí být zas tak bolestivé pro jeho soka (mladšího), i když citlivá místa můžeme mít podobná. Takže to sice zapůsobilo, ale mladík nesdílí jeho potřebu úlevy, naopak. Mladší to vidí, emočně se excituje jeho nevědomím chováním (mladík navštěvuje kurzy mindfulness). Neuvědomuje si (ten starší), co způsobil tím, že se dožaduje pozornosti. A tak si uleví (ten mladší, pohrdající nevědomým starcem), zkusí použít co největší sviňárnu, jakou zná (smáli se mu kvůli brýlím). Posměch. A směrem k sokovi ve frontě utrousí poznámku o věku, blížící se smrti a snaze pospíchat, protože času je málo (v krematoriu zavírají v 15:30). Poznámka poznámky poznámky: trénink vědomého chování asi úplně nezabral.

Jeho sok je o dost starší, alespoň vzhledově. Jenže on (ten starší) vůbec nereaguje, jen se dívá na našeho mladšího bojovníka a zjevně vůbec nechápe, co říká. Proč to říká? Vždyť by se mnou měl mít strpení, brát ohled, jsem starší.  Nechápe to, vždyť si potřeboval jen ulevit a myslel si, že přeci i ten mladší to s ním bude sdílet a on se mu posmívá?

Už zas poznámka: každý sok si žije svůj příběh o svém souboji a o svém vítězství (stařík dostal mladšího do emoce, a tak si ulevil i on na něm. A tak stařík jen výmluvně kroutí hlavou, nad tím nadrzle vypadajícím, stářím opovrhujícím mladíkem. Taky jednou bude starej a pak uzná, že jsem měl pravdu. Že život je těžký a že bude mít taky potřebu nějak si ulevit, na komkoli (ironie). Ale to už možná bude pozdě (též ironie). Možná je lepší už dávno předtím zkusit ten tlak rozpustit, odžít (doporučení, dělat věci ve správný čas).

Upozornění: toto nás ve škole neučili!

Chvilka na dovyprávění příběhu: a tak tam do sebe vrážejí košíky, v emocích, staženi adrenalinem souboje tak, že se jim při placení třesou ruce. Ostatní koukají, chvíli se tím baví a pak si řeší své problémy.

A co jejich svědomí, bude jim dávat otázky (až odezní emoce), proč opět nezvládli tu situaci? Proč se nechali vtáhnout do hry a vedli souboj na bitevním poli lovu rohlíku v obchodě? S potřebou dosáhnutí úlevy skrze vítězství. S potřebou vymezit se nevědomému chování. Oni to ucítí, když odejde z hlavy ten tlak o potřebě své pravdy, který nenapovídá v jejich mysli o tom, jak se chovali. A kdo myslíte, že umí lépe vytěsňovat? Mladší nebo starší?

Uvnitř, jako každý, cítí potřebu uvolnit se, otevřít znovu své srdce. A nechtějí si ještě přiznat, že jejich pravda nikoho nezajímala. A tak (ten mladší) zavolá kamarádovi, převypráví mu příběh, co se udál. S potřebou vyslechnutí, uvolnění. Jeho vyprávění zprvu nese energii omluvy. Přemýšlí nad tím, jaká slova volí, z jakého úhlu popsat tu situaci, v které se choval tak, že mu teď u srdce není dobře. Chtěl by vyslovit omluvu. Poslat ji do vesmíru. A tak kamarádovi říká: ty mi přeci rozumíš, já to říkat nemusel, ale byl jsem přetaženej z práce, je toho teď moc. Když to vyslovuje, uvnitř cítí, že si napolo lže, omlouvá hlavně sebe a své chování a touží po pochopení. Už se mu ulevuje, pootevírá srdce, ale jen do doby, než kamarád utrousí pár uštěpačných poznámek o tom, že mu to měl nandat víc. „no tos mu to moc nenandal, měl sis s ním více vytřít…, důchodce zasr…, seš moc velká citlivka na ně.“ A co udělá náš člověk (ten s potřebou vyslat omluvu do vesmíru) se svou energií? No přemýšlejte. Ta poznámka se ho dotkne, začne myslet, aby nevypadal jako blbec (vždyť se chtěl omlouvat) před svým kámošem. Poznámka (poznámky už začínají být v tomto textu nuda): být v očích jiných za blbce je to samé trauma, jako neunést svou myšlenku, že on je přeci lepší (mindfulness). A tak náš člověk v hovoru, který vede pro uvolnění, pomalu uzavírá své srdce a začíná myslet nad tím, jak se měl chovat, aby vyhrál ještě víc (nastupuje zúžené vidění emoce). A už je zpět v emoci, zas prožívá tu svou křivdu a opět žije představu, jak nad důchodcem vítězí, co všechno mu dělá a jak ho drtí. Je pohlcený emocí. Ve své představě, s telefonem ruce, vítězí.

K ničemu nedošlo. A přesto oba strávili část času svého života v tomto souboji. A kamarád taky moc empatie neměl.

Epilog: nestalo se vůbec nic. Jen nejednomu člověku se vyzrcadlila možnost uvědomit si, co ho trápí. Jenže mysl nevidí, co vědomí nabízí a onen člověk (ani jeden) neměl možnost oddechu, otevření srdce a uvědomění. Vztahy, které žijeme, ho automaticky dovedli k další emoci. Ve které se sice uvolnil, ale ne do otevřeného srdce. Uvolnil se emocí v hovoru s kamarádem. A bude potřebovat další a další hovor. Bude potřebovat další a další emoci. Takže k otevření srdce moc místa v jeho životě nezbývá. Tento souboj u rohlíků byl totiž to nejmenší, co on ve své mysli se svými emocemi prožívá. A venku stále svítí Slunce a Jupiter i Saturn jsou tam, kde mají být (v noci pozorovatelní). A byl to jen náhodný souboj, nebyla to situace, kdy tvůj kamarád, či někdo u koho si koupíš službu, si vezme tvou energii. Jaká energie plynula v rámci toho souboje? Od koho ke komu? Těch příběhů jsou tuny v denním životě, kdy přestaneme vnímat bytí, sami sebe jako součást celku a jdeme řešit situaci skrze myšlení, prosazení sebe na úkor druhých. Prosazení své pravdy. Ke které jsme dotlačení rozechvěním vnitřních traumat.

Jedno z mnoha možných poučení. Potřebujeme odstup, samotu a klid, abychom opustili bolavou sebestřednost. A pokud řešení vychází z myšlení, pak vždy bude na úkor někoho, buď (potlačím emoci) mě nebo druhých. Vtipné je to, že v našem systému, v rámci obchodu, to je vyžadováno. Zvítězit nad druhými tak, že je zaujmeme, manipulujeme a donutíme vydat jejich energii. Donutíme je k emoci (že to opravdu potřebují) a oni si to koupí.      A tak zaplatí časem svého života (stráveným v práci vyděláváním, aby na to měli). A my zvítězíme, Zisk nám stoupne. Nebo jen třeba uživíme zaměstnance (a máme to omluveno). Ale vždy, hrdě s úmyslem a ne v opravdovosti. A opravdovost stále plyne po svém, a my nebude „více“ žít, pokud budeme myslet, nebo budeme více vědomí. Život se děje i bez toho a my si to jen díky mysli a pak uvědomění můžeme dozvědět.