Do jaké míry jste schopni si uvědomovat cokoli, i třeba jen okamžik? Máte na to čas, nebo se raději nutíte myslet? Stále v představách. A jste schopni si uvědomit, jak vaše mysl vybírá řešení? Že vždy vybírá to výhodnější? Oproti čemu výhodnější…na úkor celku, pro mě. A je to v souladu s vaším svědomím, nebo si to dokážete omluvit pro tento okamžik, ale příště už to zvládnu. A dokážete si pak uvědomit, že tu chybu vidíte v druhých. A uvědomujete si důsledek, co jste skrze výhodnost právě vytvořili? A do kdy můžu a od kdy je to na úkor? Důsledek, že vám jednou může být i špatně ze sebe samých? Nebo cítíte volnost, protože řešení jste zvolili pocitem (srdcem – pro život), nikoli přesvědčením o výhodnosti?

Problém myšlení a hledání řešení je v tom, že mysl hledá jen to, co si umí představit, co už zažila, někde viděla, ve škole se naučila, o tom četla. A bude to fungovat teď a tady, to naučené a jisté řešení (jak by to dle manuálu mělo být)? Myšlení nedokáže navnímat možná řešení (ty v souladu s opravdovostí). Ty musejí vyvstat, z klidu mé mysli (kauzalitou prostředí). Myšlení dokáže vyřešit problém (když potřebuji postavit dům, naplánuji to – tak jak to vyhovuje mým představám). Jenže co se ve skutečnosti děje mezi mnou a druhým člověkem? O kterým si myslím, že je můj.

Fungující řešení v daném místě a čase (opravdovosti) je třeba vyvnímat, aby obsahovalo ono spojení s prostředím, aby řešení jen neobsahovalo myšlenku pro sebe.

Proč rostlina potřebuje opylovat? Proč to není zjednodušeno na to, že to dokáže sama (proč potřebuje vítr anebo hmyz)? Naučená odpověď mysli je jasná. Přiláká včelu (evolučně dané – výbuchy sopek v třetihorách?) a ta u toho vyrobí med, mimo jiné. Tak to čte myšlení, tak jsme se to naučili, takové vztahy jsme tomu přiřkli, tak si myslíme, že to funguje. A je možné připustit vědomí, že tím rostlina tvoří prostředí (naplňuje smysl dát život a tvořit), obohacuje? Ne proto, že je to pro ni výhodné (rostlina nemá ve své mysli úmysl obohacovat ekosystém – ono se to děje přirozeně jejím bytím). Čím více organizmů v prostředí bude, tím bude bohatší a energie prostředí jemnější. To proto, že je to přirozená vlastnost nás všech. Protože je to automatizmus (záměr Slunce?), který nese energie.  Energie, co tvoří život, jako důsledek své síly.

A tak bychom si mohli pokládat otázku? Musíme se naučit žít správně (děláme to pro systém, pro život se učit žít nemusíme), abychom nikomu neškodili, byli dobří anebo je lepší se prostě uvolnit z myšlení (představ, jak to má být správně) a naplnit život tím, čím jsme stvoření (jen u toho musíme ukrotit svou mysl a zvládnout strach, jasnost a moc ve svém vnitřním světě), naplnit život smyslem a u toho tvořit, mimo jiné smysl a uvolnit duši.

Energie, síla, která nás všechny tvoří. A tak i my máme tvořit. Emoce, které chce naše mysl (chránící nás před strachem), nás manipulují k činu. Potřebujeme ten čin pro život anebo jen v tu chvíli ohýbáme energii božství anebo dokonce s onou energií nakládáme a zatěžujeme ji úmyslem. Uchopeným myšlením se vymykáme božství. Jaké tedy tvořím prostředí, když moje činnost obsahuje úmysl, myslím na sebe, abych já měl nejvíc. Kde je ten med pro včelu? Od rostliny. Rostlina jen naplňuje smysl bytí, rozmnožit se. Nepotřebuje u toho utěšovat sama sebe emocí ze zisku. Kolik toho na ostatních, na úkor prostředí vydělala. Nemá strach, nenese si ublížení, se kterým si zemře. Je svobodná.

Pokud řídí organismy prostředí (kauzalita dostupnosti energie v prostředí), dojde k přemnožení jen z důvodu rozvážení prostředí. Vybouchne sopka, vznikne místo, které není pokryto kauzalitou vztahů energie. Postupně se tato kauzalita vztahů rozvine a síla energie se rozmělní do co nejvyšší jemnosti (vzniká tak bohatost ekosystému). Pokud přemnožení vznikne úmyslem, úsilím mysli směřujícím k rozvážení prostředí tak, aby to bylo výhodné pro mě (monokulturní pole). Vychází to z potřeby eliminovat strach z představy o úbytku (třeba). Mysl je lineární, její principy aplikovaný pohled na život vede vždy k rozvážení cykličnosti opravdovosti bytí (jaro nárůst, léto bohatost, … zima strádání). A tak, krom toho, že máme možnost tvořit život, máme každý skrze svůj život schopnost obohacovat prostředí. Dáváme život, svou činností obohacujeme prostředí a jsme živnou půdou. Člověk se chce z této kauzality vymanit, strachem. A vědomí by ho mělo vracet zpátky. Život chceme mít zaručený právem, bohatství chceme brát jen pro sebe a než bychom se stali živnou půdou, raději se zpopelníme.

Všichni chceme, aby to měli potomci snazší, aby žili v bohatším prostředí, aby se měli lépe. A tak, krom stvoření potomků, musíme tvořit i to prostředí (ne umetením cesty pro ně, ale tím, že budou žít v co nejlepším místě pro život). Dokážete si uvědomit, že tu nejsme sami, že to není jen o nás. Ale že jsme toho všeho jen součástí? A pokud zaměříme pozornost jen jedním směrem, rozvážíme celek. Budu myslet jen na potomky a zničím jim u toho prostředí, a ještě je připravím o poznání skrze zkušenost. A že to, co mám tvořit nejde řídit myslí? Já přeci nevymyslím, kdy mám co dělat, aby to bylo v souladu se vším, co tvoří síly v daném okamžiku. Že nemůžu tvořit z vnitřku (obohacovat prostředí) svého sterilního prostředí bytu, v obýváku u televize. Že musím být propojený, vnímat a nechat věci tak, jak mě to přiměje je dělat? Začít věřit životu.

Uvědomění přichází kdykoli, kdy se otevřu vnímání a uklidním mysl. Můžu si uvědomit, co vnímám. Když čin, který jsem si usmyslel a není v souladu s bytím, mě posléze začne být nepříjemným (když už nejsme díky myšlení v jakékoli emoci). Skřípe to. Život si běží i tak, a život si běží i tak i v mém těle. A já přemýšlím, pořád se mi honí v hlavě hra, rozhovory o tom, jak se vypořádávám s tou těžkostí. Potřebuju se vzdát představy, že žiju, když myslím (že můžu dosáhnout toho, co si představím), že žiju konečně život, když dělám, co si usmyslím. Je to podobné „záměru“, ale ten se vyslovuje jinak. Zacházím se svou energií. Ale na úkor sebe. A svého srdce. Nicméně i tak si můžu uvědomit, co je život, co se děje, co je mým smyslem života a co bych měl naplnit během svého života.

 A nebo se v myšlení ztratit.

Tak jen rychlé uvědomění, jak plyne energie opravdovosti a jak moje.  Jaká je cesta ven? 1) aby život plynul, nesmím mu bránit myslí ani vědomím. 2) mysl je nástroj, jak si pomoci přežít, ne způsob, jak si postavit svůj systém, na úkor mého života (prostředí). 3) vědomí nevede k harmonii, ale k apatii. Prostě, když si jsem vědom, jak to skončí, radši to neudělám. Čímž se ubírám o víru v život (víru v to, že energie vždy musí přinést nějaký důsledek), že život si i v bezvýchodnější situaci řešení najde. Prostě si nepustím život do života.

To co „skřípe“ mezi opravdovostí a vědomím, to se zřejmě nazývá svědomím. Udělal jsem věc správně dle světského práva, s mým úmyslem. S úmyslem vydělat na tom. Možnost získání něčeho, na co nemám opravdově právo. Kdy se vám něco dělo, co cítíte (v systému) jako bezpráví. A tomu, kdo to udělá, se v noci, cca mezi třetí a pátou ráno může i ozvat svědomí. Položí si otázku: „Co ten, co jsme ho vynechali“? Cítí, že to nebylo dobře. „Naštěstí“ ráno už se probouzí do plného zápřahu mysli a na noční usebrání se si ani nevzpomene. Ale nese si to u srdce. Ten rozpor.

Pokud mě ale energie nějaké situace dožene k tomu, že se ona situace dotkla mého traumatu a já rovnou vletěl do emoce, bojoval jsem za svou pravdu, „přežití“, pak danou situaci ještě dlouho žiju v sobě. Dokud nevystřízlivým. A vystřízlivění se mi neděje, protože stále svou energií ve své mysli žiju vyústění situace tak, aby mi to vyhovovalo (že jsem vyhrál). A nakládám protivníkovi (v představě), vymýšlím řešení, co by se mu za to mělo stát, abych byl vítěz. V mé mysli jsem vítěz, v opravdovosti jsem mimo dění a spotřebovávám svou energii na prožívání emoce ve své představě, která se neděje.

Auto mi na kruháči nedalo přednost, ženská tam vlítla tak, že jsem musel prudce zabrzdit a všichni ostatní začali troubit na mě. Naštvala mě, já byl v právu a ona se mi vysmála a ukázala fakáče. Nemyslím si o ní nic hezkého a kdyby zastavila, vynadám jí. Budu na ni řvát, jak je blbá. Sice nevím, proč to udělala, a možná k tomu měla i důvod. I já když pospíchám, tak občas někoho omezím a myslím si, že to určitě chápe (pro teď si to omluvím a příště určitě neudělám). Ale teď neznám slitování.

K čemu tedy slouží vědomí? Vědomí vytváří prostor k soucitu a láskyplnosti. Máme kauzalitu bytí, kterou moc nevnímáme. Máme mysl, kdy úmyslným použitím energie po svém zjišťujeme, jak opravdu proudí opravdovost. Z toho vyvstane vědomí, jak to asi je, a proč se to děje. Vědomí tedy naplňuje prostor energií lásky a dokáže zastavit kauzalitu vyvolanou bolestí mysli a dát prostor porozumění. Když vím, proč ten druhý se tak chová, jaká bolest ho nutí k takovému projevu jeho traumatu, neodpovím mu stejnou emocí, nepůjdu s ním do boje dokazování. Projevím s ním soucit (svým chováním demonstruji uvědomění a onou energií obohacuji svět) a počkám, až i on se uvolní z emoce mysli a dostane prostor k uvědomění. Toho, co ho bolí. K osvobození duše. Uvolnění. K tomu, že dokážeme být ve vnějším světě šťastní a ve vnitřním uvolnění. Připraveni na smrt. Na největší uvolnění našeho života.