Dej mi čas, ať zvládnu sebe, pro svou duši. Duše je pořád to nejvíc (teda pokud si to uvědomuji). Dopřej mi v životě ještě dost času, abych zvládnul uvolnit svou duši. Prosím o to. O to jediné teď už jen prosím. Děti už žijí svůj život. A já nevím, kolik času v životě mám. A co vlastně mám stihnout, do jaké míry. Kdo mi ukáže, jestli toho bylo za života dost. Nemá to měřítko, má to jen směr. A kolik se povede, tolik bude. Ale měli bychom to dělat a nežehrat na to, že stejně nevíme, kolik toho máme zvládnout, a tak už to stačí a teď zas chvíli budu zlobit. Neměli bychom řešit kolik. Stačí být, žít hodnoty a pokora? Nebo musí být výsledky?

A jak s tím časem nakládám? Kolik pohledů do vlastního zrcadla jsem už udělal. Moje křišťálovost je stále zakryta sebe lžemi o tom, že já to nedělám, že to pro jednou zvládnu a od příště už to bude dobré. Polepším se. Ležím, dýchám a koukám kolem sebe. Kolikrát jsem třeba vyslovil to slovo: miluju tě. A jakou energii tomu dávám? Co to slovo, které jsem vyslovil nese a předává dál, vzbuzuje u jiných? Říkám to, abych manipuloval? Zblbnout holku, vyjádřit svou potřebu po lásce, která mi chybí anebo nabízím prostor lásky ve svém srdci? A k tomu bych měl milovat i své nepřátele. Vlastně kohokoli, kdo mě chce za mou důvěru (naivitu, pohodlnost, úmysl) využít. Třeba za to, že v jejich zrcadle můžu spatřit, jak se svou energií nakládám, kam směřuji svou pozornost a k čemu mě tlačí bolest, skrze mou mysl?

Jenže, je tam to jenže. Pokud to vidím takto (použiju úmyslně), dotýká se mě to. Nedávám prostor miluju tě, dávám sebe (rozehrávám něco, co se mi vrátí). A bojím se u toho, abych nebyl použit, využit. Miluju tě je energie opravdovosti, kdy mi nevadí, co se děje, jak to bere přijímatel. Mě tím nic nevezme, ani se mě nedotkne. Je to můj postoj, moje křišťálovost, která není zatížená žádnou bolestí. Nedonutí mě nic reagovat jinak než onou láskou (stavem svého bytí).

 A dovedu teda říct, i v duchu, v představě interakce s tím člověkem, kterého nechci vidět, dokážu říct opravdově miluji tě? Bez onoho dělání ze sebe dobrého? Chci to po vás opravdově! A co přijímatel onoho slova? Jak to vezme? Myslící člověk neumí přebrat nabízenou energii, mysl umí jen obchodovat. A tak čeká, co za to budu chtít. Anebo se dokonce přesvědčuje o své důležitosti. O tom, že když mě někdo miluje, můžu po něm něco chtít. Dovolil jsem mu to. Dovolil jsem mu mě milovat. A kde je v tom příběhu opravdovost. Zatím je v tom jen mysl a mudrování o výhodnosti. Jakou energii nese to, co vyjadřuji jako pocit miluju tě? Používáme to slovo, když se chvějeme radostí z blízkosti života (opravdovosti), v emoci, kdy vzniká nový život. Pak to, co nejde popsat, vyjádříme slovem, které nese i tu energii, kdy poskytujeme ostatním prostor pro život (víme, co to znamená a taky, když to slyšíme, ono za tím hledáme). Bezpečí. Uklidnit se. Dojít k poznání o životě. Zmapovat vnitřní svět natolik, abych i ve svém vnějším světě tvořil prostor pod „heslem“ miluji tě. Pro ostatní. A hlavně pro sebe. A tak mi dopřej čas v mém životě ať zvládnu vnitřní svět, ať se uvolním z těžkostí svých přesvědčení, bolestí a dokážu tvořit prostor nezatížený mou bolestí. Bez vyžadování mé pravdy a manipulování o tom, jak se na svět dívat. Mimo opravdovost. Protože chci být v okamžiku smrti volný, prožít největší jízdu po tom, co mám splněno. Kdy můžu odejít uvolněný, bez myšlenek, emocí. Volný. A k tomu potřebuji ještě ten čas, v tomto těle. Neodkládat to na potom (ke konci už to nepůjde). Na cestu, která nese hodnoty duše v okamžiku smrti. Nic víc a nic míň.

A tak bychom si do života měli pustit duši, její rozměr a hodnotu. Co nejvíce to jde. Je to práce ve vnitřním světě, o utlumení mysli. O utlumení potřeby uspokojovat bolest, na kterou myslíme, která nám vyvstane v mysli, když se někdo dotkne oné bolesti. Měli bychom přijmout do svého života potřebu volnosti naší duše. Uvědomit si, co je vnímání opravdovosti a stavba obrazu o světě a vytvoření naší pravdy. Proč potřebujeme vysvětlovat pomocí myšlení, své činy a svůj pohled na svět jiným. Protože pak každý, kdo vnímá i svou duši, nebude úmyslně ubližovat, bude hledat cestu a porozumí láskyplnosti a soucitu.

Bylo by to k neunesení, ta beznaděj. Beznaděj plynoucí z představy mysli, o absolutním konci. Tak jako se malé dítě zamyslí nad tím, že nikdy nic nebude a vesmír je nekonečný a získá tím absolutní strach. Takový, že si tu představu zakáže. Strach z konečnosti a pocit, že tato představa nejde unést. A tu pomalu začne do svých úvah pouštět duši, hledat pro svou mysl argument, že to tak není. Postupně, jak roste, zapomíná a nepřipomíná si dostatečně onu představu. Je toho k řešení více. Tíha světského života. Ale čas od času si na onu představu vzpomene. A ve skrytu své duše, fandí argumentům, které by mohly jeho mysli dokázat, že to tak není. Že duše je nesmrtelná. Dokud budeme myslet na konečnost, a tak se i chovat, potud jsme zatím nevpustili rozměr duše a nekonečna do svých hodnot světského života. A dotud nám stále vládne jen naše mysl.

A tak zkusme pustit i hodnoty duše do našich životů. Nikdo z nás nemá jistotu, jak to bude. Po smrti. A tak musíme ustát i onen rozměr absolutního konce. Stejně jako slepou (fanatickou) víru ve slepou jistotu. Nechme to otevřené. Uvolněné, ať ony jistoty nevnášejí do našich životů strach a úzkost.