Jeho touha, patřit mezi lepší, nezastínila to, co cítí. Byl si vědom, z jakých poměrů pochází a že mezi šlechtu vstoupil jeho rod jen díky jeho otci. Ten mu také kladl na srdce moudra o potřebě peněz v životě. O tom, jak vyvolávat dojem na jiné, zaujmout jejich mysl a případně jakými činy si u ostatních vyvolat respekt. Jak u poddaných, tak i mocných. Chovej se tak, aby ostatní potřebovali tebe, opakoval mu neustále. On sám zažil okamžik, který byl spjat se smrtí. Nepamatoval si onen dětský zážitek, ale zrcadlil se v jeho činech a otevřel dříve, než bývá zvykem, potřeby jeho duše. Duchovní rozměr vstoupil skrze uvědomování si do jeho života a rezonoval v jeho životních potřebách. Potřebách uvolnit se ve svém vnitřním světě, a tak započal stavět poustevny. Místa, kde může být sám a slyšet svou duši. Utišit myšlenky, nenechat rozptylovat své smysly, aby na nich ulpěla pozornost a dívat se tváří v tvář svým strachům. To ho naplňovalo smyslem, to potřeboval, vést vnitřní rozhovor se svou duší o činech, které páchal ve vnějším světě. Aby si ulevil. Od tíhy, kterou vzal díky otci za svou. A tak jednal jak s chudými, tak i mocnými. Na jedněch si vychutnával moc a s mocnými jednal tak, aby ho potřebovali. Uvnitř ale už věděl, že žádná úleva, emoce mu nepomůže. Nic ho nedokáže naplnit úplností, jen smrt. Opíjel se, zabíjel, modlil a mučil své fyzické tělo, ale vrchol v rozplynutí vnitřní potřeby uvolnit to nepřineslo. Ani tělesná úleva ve spojení s ženou. Dokázal objevit hloubku milování se ženami, věděl, že musí opustit představy, uspokojování moci. Dělalo mu dobře mít otevřené srdce, dívat se na ženu, jak neuhlídá své potřeby a on toho nezneužije. Jen ji poskytne bezpečí, prostor a sám u toho cítil úžasný pocit u srdce. Chyběl tomu pak jen krůček k úplnému uvolnění, a to si uvědomil, že by musel zemřít, aby úleva byla úplná, dokonalá. A mít otevřené srdce se jinak bál ukázat. Jen s jednou ženou to dokázal a tu miloval, protože po něm nic nechtěla a dávala mu lásku, tak jako matka.

Moje představy mi vysvětlují, co se děje okolo nás. Vnímám a modlím se. Je zima, chvěju se, jsem tu jen v košili. Myslím o těch představách v hlavě, potřebách duše a neumím si to vysvětlit. A tak upadám do strachu, sahám po klacku a oháním se, do tmy, švihám a řvu. Jsem opilý vínem. Proč nemůžeme porozumět úplně všemu? Na chvíli se zasním, ale určitě už jsem jen kousek, aby mi to dalo smysl, celý můj život. Abych přišel na to, jak jednoduché to je. Ulevil své duši, nebo přechytračil ostatní? Kdo mi vnesl do mého života toho napovídajícího ďábla? Porazím ho někdy, uniknu peklu? Snažím se a mám strach z představ toho pekla. Z toho, o čem můj zpovědník mluvívá. U něj mám vždy rozpor, já cítím něco jiného. Cítím potřebu vidět. Jít za tu představu, o které mluví, bráněnou strachem. Překročit ten strach a rozhlídnout se. Proč by vlastně oni měli mít pravdu a říkat mi, jak to bude? To potřebuju já je, potřebuju s někým rozmlouvat o své duši. Vždy když mluví, u srdce cítím něco jiného. Co mě teď v opilosti drží a co se děje, že opilý mám odvahu? Beru to, přijímám, slyšíš, křičím, jako odplatu za to, že já jsem ten vyvolený. Ten, kdo může porozumět a pochopit. Já vám všem jednou povím, kudy vede cesta. Jak jednoduché to mají ti, kdo se ve strachu modlí. Jen se ženou za tím, aby nasytili své tělo. Opovrhuji světským bytím, slyšíš, to není pro mě. Křičí do tmy. A pak je v kostele vystraší, aby zaplatili, nedokážou zvednout hlavy, jen se pídí po prospěchu, aby se měli trošku lépe. Jim chybí ta odvaha, vykročit vně. Já tu odvahu mám. To leží na mě, jen na mě a já to mám za ně odnést? Pil dál a začínal být více a více opilý, jeho představy už byly jen sebestředné.

 

Jako mladý, plný sil se naučil držet otcových pravidel a držel se jich striktně. Neuměl se jich pustit. I když se už projevil rozměr jeho duše, skrze okamžik blízký smrti. Pravidla způsobovala jeho světskou přísnost, pravidla, která nebyla ale opravdová. Cítil to, že to je jen jeho role a odvolával se na Boha, že mu tu roli přisoudil. Nebylo mu v té roli dobře. Kdykoli mohl, chtěl objevovat rozměr duše. Jeho světská přísnost k poddaným zrcadlila vnitřní pnutí o tom, jak být úspěšný. Zrcadlila přesvědčení, že jen s bohatstvím dokáže mít spokojený život. Zrcadlila otcovu snahu vymanit se z bídy nižších a patřit mezi ty urozené. Mít vliv. A to mu dělalo dobře, v emocích, hlavně když pil víno a představoval si sebe, jak má moc rozhodovat a podílet se na běhu dějin. Být ten, kdo má pravdu, kdo ji dokáže prosadit. Přesto, stále častěji se mu ozývala potřeba jeho duše, stát se lidskou bytostí. Čím déle bylo od okamžiku, kdy minul jeho život pomyslnou půli, tím více viděl nesmyslnost svých skutků. Těch světských, tu energii mládí, kdy si neomylně šel za tím, co chtěl. Přemýšlel, proč byl obdarován pocitem neomylnosti svého přesvědčení. Proč si myslel, že je víc než ostatní. Tehdá často dokázal ovládnout své potřeby, jen aby porazil toho, kdo mu byl protivníkem, aby nad ním vyzrál. Vypadalo to jako skromnost, ale byla to jen pouhá touha zvítězit. Potlačit slabost, potlačit to, co mu společnost zrcadlila jako slabost.

A znovu se ozývala ona potřeba uvolnit duši z pravidel. Už nechci přemýšlet, co mám ještě dokázat, abych se osvobodil. Třesu se od tlaku, kterému nepomáhá nic než klid samoty, ticho, šero a modlitba. K čemu jsou mi světské věci? Bojím se o ně přijít, přesto mám strach se jich vzdát. Já hrdina, kterého se všichni bojí. Proč bych měl zrovna Já a proč a kolik mám ještě zaplatit, aby si za mě vymodlili nebe? Můžu dojít do nebe i bez nich? Proč je to rozhodování jen o mě, co ti druzí, ostatní, proč to nezažívají? Proč je to netrhá na kusy jako mě. Co ti úplatní, kteří nikdy nedošli oné vnitřní bolesti, která tak mučí? Kteří mi za peníze dají rozhřešení, vyslechnou a pomodlí se za mě.  Že nejsem doopravdy hoden nebe? Cítím tu hru, to obrovské divadlo, svazující tak, abychom nepřekročili strach. Oni na mě s nebem a já na ně s fyzickou mocí. Ale já chci překročit ty hranice, které mohu projít jen úplně nahý, průzračný. Chci z té hry odejít, vymanit se z pout vzájemné potřeby, osvobodit se. Už nechci, aby každá moje špinavost byla vidět, každá moje potřeba, aby každý ji mohl vůči mně použít. Cítím to, jak si lžu a neumím si pomoci. Už chci odložit tu roli, se všemi činy, už se chci jen modlit a mít klid v duši. Bože, ať už ta noc skončí a světlo rozptýlí tu mou potřebu duše, přehluší to všechno, co mi tlačí u srdce. Světský svět jako opilost a strach z vystřízlivění, ubohost mého života proti duši, toho neuplatitelného soudce.

Nechal vytvořit betlém, ne proto, aby tu něco po něm zbylo. Jako výsměch mysli těch, kteří s ním tak rádi hovořili o duchovních věcech. Co oni vědí, oni už se bohatými narodili, jejich svět neměl rozměr snahy o lepší. A jejich svět neměl onu zkušenost se smrtí z mládí. Brával tam na procházku ony povznesence, kteří se zaujetím mluvili o smrti. Cítil jejich malost v tom, jak se k opravdovosti chovají, jak mluví, skryti za hmotné hodnoty, za svou moc. Neuvědomujíc si, že pokrývají své hmotné potřeby na těch, co na ně pracovali. Vysmíval se všem těm, kteří pro něho představovali to, co ho nutilo myslet, být v emoci. A tak stavěl díla, která je nutila alespoň obrazně k setkaní se smrtí. Skrze ně se vysmíval svým poutům, které mu zavírají srdce, kvůli kterým je jen mocným. Vysmíval se onomu strachu, který se objevoval v jejich tváři. Tanec se smrtí nechal vymalovat v padesáti obrazech. A bavil se tím, jak se ti, co ve světském životě nevpustili smrt do svého života, v okamžiku smrti stylizují do nejprostších.

Už tenkrát rozuměl tomu, že naše duše oblékne šat, v kulisách hry, vlastního života. A ta duše nechá nás hrát představení. Představení, které neskládá účet divákům. Není to představení o potlesku. O cenách. O bolesti a vynucování si pozornosti. Představení o tom, dokázat se těch šatů vzdát a stoupnout si nahý tam, kde se ostatní drží svých jistot. Postavení se za hodnoty duše. I žebrákovi vynáší jeho role na živobytí, natož moc šlechtici. A vydržet stát tak dlouho, dokud nebude pochyb, že i tato póza není hraná.

Je těžké zachovat život v těle, kdy potřeby pro fyzický život jsou jiné než ty, které potřebuje duše. Bojujeme o zajištění hodnot fyzického těla. Které získáváme v emoci, zatíženi strachem, jasností a mocí.  Přejedeni pak hledáme pokoru, střídmost, askezi ve fyzickém těle, protože cítíme potřebu duše. Chceme se klidně týrat, jen abychom byli pochváleni, dokázali to.  Chceme ukočírovat svou mysl, abychom ucítili vědomí hodnot, které nese naše duše. Abychom tyto hodnoty zvědomili ve fyzickém, světském, hmotném světě.  Hodnoty, které si poneseme skrze naši duši dále.

On rozuměl oněm pocitům diváků, kterým ukazoval obrazy. Často je vedl do pousteven, poslouchal, jak filozofují nad potřebami duše, a také viděl to, jak ve svém životě pro potřeby své duše nenašli místo.

I jeho nakonec přestalo bavit vysmívání se malosti mysli jiných. Tomu, co oni žijí. Oni v tom nenašli tu cestu k přiblížení se k Bohu a nikoho tak nedovedl ke zbožnějšímu životu. Dělá to pro sebe, pro svou potřebu, vyvázat se z opratí přesvědčení. Uvolnit se z principů, které mu zachovávali bohatství, postavení vůči jiným. Ale nedovolil mu, aby uvolnil svou duši. Pochopil a snažil se pustit toho, co za života hrál. Už pochopil, že odrazem zrcadla, obraz nezmizí. Bude tam, jen převrácen. Zatoužil zjemnit onen odraz, aby nevyvolával další a další obrazy.

Jeho život byl přesycen pravidly, nesnášel onu striktnost, která mu dávala moc. Neobsahovala prostor pro život, Pro život, který obsahuje duši. Bál se být jemný, protože by ztratil to, proč má respekt. A stál se svým strachem před potřebou duše proti jistotě mysli.

Každé období života nabízí to, čemu lidská mysl věří. A podle toho si upravují tehdejší herci životních rolí, jak zacházejí s energií života. Když už jsme jednou vykročili vně bytí, a Eva nás poslala s myslí do života, začali jsem se utkávat s potřebami. Nutnostmi pro život. A jak to tak na začátku bývá, jako každé malé dítě bez zkušeností, reagujeme na první podměty přehnaně. I oni byli jen jedním obrazem v zrcadle, které stvořilo další, stejně tak, jako jsme my teď. A tak jdeme od jednoho extrému ke druhému a pomalu skrze generace se učíme vystředit. Vystřeďujeme se a to ještě stále na cestě k lidské bytosti. Zvolili jsme cestu poznání skrze páchané utrpení lidskou myslí. Utrpení jako důsledek saturování potřeb strachu o bytí, jasnosti, jak uspokojení dosáhnout a moci, kdy zneužijeme výhody a manipulujeme ostatní tak, aby zůstávali neustále v mírné nevýhodě. Aby se museli stále snažit, lopotit. Dostát potřeb života, pro sebe a své potomky.

I on došel jen tam, kam mu zrcadla ostatních umožnila vidět, byť se snažil překročit svůj stín. I on přispěl k tomu, abychom se dostali tam, kde dneska jsme. I my se snažíme překročit svůj stín a vidíme jen tam, kam nám vrhají světlo zrcadla ostatních.