Otázka první. Vidím vystresovaného člověka, který ve svém pojetí světa myslí jen na sebe. Jak s ním budu jednat? Jak s ním budu jednat, abych mu vrátil do života radost a to, že bude moc být prospěšný pro ostatní?

Onen člověk, uzavřený ve své mysli, bránící se tomu, čeho se bojí, tomu, co ho stresuje tím, že (jasnost) musí být po jeho. Na úkor celku. On nevnímá, že bez celku nepřežije. On nevnímá. Jen myslí na sebe a na to, jak se zabezpečit, aby on přežil. To ho zabije. Zničí si prostředí a tím zemře i on. Vždy záleží na kapacitě prostředí, ze můžeme čerpat pro život. A co je pro koho jaké prostředí? Prostředí Země pro člověka, nebo ostatní lidé a jejich práce? A do jaké míry si můžu brát? Kdo tu míru určuje? Můj strach, nebo moje vědomí o tom, kolik vlastně potřebuji. A tvořím prostředí? Nebo si můžu myslet, že jsem vně a můžu si jen brát? A co buňka, tvoří tělo a může si z něj brát? Na úkor ostatních?

Dokážeme připustit, že každá buňka našeho těla je samostatná entita nesoucí život? Dokážeme připustit, že ony buňky mohou existovat, jen když spolu altruisticky spolupracují? Dokážeme připustit, že pro naše tělo, soubor těch buněk, je zdroj energie prostředí?

A co se stane, když buňka bude „myslet“ na sebe. A začne využívat ostatní (jejich energii) na úkor sebe, pro sebe. Tělo se jí stane živným prostředím (přestává tvořit tělo, ale žije z těla; ostatní buňky tvoří tělo a žijí z prostředí). Bude uspokojovat jen sebe, v energii strachu a s jasností, že se musí zachránit. A zničí si tím prostředí. Tělo. Stejně tak, jako egoističtí lidé zničí planetu. Jejich prostředí.

Ale zpět na začátek, co potřebuje takovýto vystresovaný člověk? Uklidnit, zahřát, dostat bezpečný prostor. Aby se uvolnil z mysli, neměl strach a nechal opravdovost plynout. Potřebuje lásku, láskyplnost.

A tak i ty buňky, co jsou rakovinou, jsme my. Nejsou nechtěné a potřebují lásku. Bezpodmínečnou, bez tlaku, že se musí změnit. Ten tlak jim vytvořil potřebný stres k tomu, aby uvízli ve své mysli. Obejmout, pohladit a láskyplně vyjádřit klid.

Beze strachu, tak jak přistupujete k vystresovanému člověku, bez myšlení, vyjadřující mu bezpečí. To samé vědomě nabídněte svým buňkám.

Co udělá člověk, který je v mysli, pokud na něj budete tlačit, bude s tím chtít bojovat. Zůstane uvězněn ve své mysli. Udržíte ho v přesvědčení, že musí myslet na sebe a „zachránit“ sebe. S rakovinou nejde „bojovat“ (vidět v ni nepřítele; ve válce vzniká odpor, strach, nenávist, což jsou velmi silné emoce). Nenávidíme pak jen sebe, své tělo (své bytí), a to z pozice myšlení (strachu, který ve mně ona nemoc vyvolává).

Vždycky záleží, z jaké úrovně pozornosti se svou energií zacházíme (vědomě a nebo v strachu, jasnosti a moci). A jestli dáme energii úmysl anebo tvoříme život. Beze strachu, v lásce.

Jenže si to nejde myslet. Myslet znamená lhát si (myšlení je nástroj k vyřešení situace, nikoli k vytvoření útěchy strachu, kterou začnu považovat za skutečnost). Myslet takto (myšlením můžu mimo jiné si také vytvářet obraz o skutečnosti – zkreslený, jak ho chci vidět, aby byly zakryty síly, kterých se bojím a které utvářejí opravdovost) znamená, dělat věci ve strachu pro sebe, na úkor všech a myslet si, že na to mám právo, proto… že… (si to myslím).

Léčení by mělo probíhat i vědomě, ony buňky by měly cítit, že jsou milovány, a že mají bezpečný prostor. I buňky mohou být samostatný organizmus. Tak, jako onen člověk, který, když je na něj láska jen předstíraná, to nikomu neuvěří. Neuvolní se ze své bolesti. Protože je ve své mysli podezíravý.

Že to nejde pochopit? Že si o tom neumíte udělat v mysli představu, co to znamená? Jak to dělat? Tak trénujte uvědomění, uvolňujte se z myšlení, až dospějete k vědomí, jak je to myšleno, že to není tak jednoznačné, co si myslíte. Že je to jinak. Objevte, co nabízí vědomí, oproti myšlení. Meditujte o textu.

Když se člověk cítí ohrožený, uzavírá se do sebe (do mysli – představ, strachu). Čím více ho tlačíme, tím více se snaží chránit (myslí na to, jak se tlaku vymezit, postavit). Pokud chceme, aby znovu dokázal vnímat celek a být prospěšný ostatním (naplňovat smysl „pro život“), nestačí po něm chtít, aby byl lepší, nebo aby odevzdal svou sílu (sílu udržet otevřené srdce, ne sílu vést válku) někomu jinému. Nejprve bychom měli vytvořit láskyplný, bezpečný prostor.