Víra v osvobození skrze mysl přinesla na světlo světa i hřích (počátkem toho zasaďme na okamžik, kdy Eva utrhnula jablko (doporučuji přečíst si původní výklady onoho momentu) = začali jsme si uvědomovat rozměr mysli a skrze mysl používat úmyslně energii. Jinak řečeno, naše bytí dostalo možnost uvědomění, uvědomění že myslíme a můžeme skrze svou mysl směřovat energii tam, kam si smyslíme. Je možné uvědomit si to, že opravdu využíváme svou energii k tomu, co si myslíme, co si myslíme že je správně? Přestalo být jen nevědomé bytí. Přestal být jen ráj bytí. Mysl, vidí bytí jako něco, co nás svou kauzalitou činí nesvobodnými (pudovost, příčina, důsledek). A mysl se snaží najít svůj smysl, jak nakládat s energií (často beze smyslu). Tak vznikla i „dvojí strana mince“ - práce místo tvoření, zážitkové emoce, namísto pudových emocí, systém místo prostředí, dělat věci kdy chci namísto přirozených cyklů…

Myslíme si, že bychom měli být schopni ovládat své pudy a používat vymyšlené věci k ulehčení práce, abychom měli více času. Lepší život, pak jsme v obrazu mysli civilizovanými lidmi. Ono bytí, co nás nutí konat pudově, tak jak plynou síly vesmíru a jak jsou síly prostředí rozprostřeny, pojmenovává mysl za primitivismus.

Vytváříme tak v mysli obrazy o svobodě, bez opratí pudovosti bytí, kdy se můžeme rozhodnout o tom, jak naložíme se svou energií. To si myslí mysl. Ona myslí jen na sebe. Bez vnímání vztahů opravdovosti v prostředí, s jejími důsledky.

BYTÍ → MYSL → VĚDOMÍ

Bytí proudí (život).
Mysl chce proud řídit (zacházet s energií života po svém).
Vědomí si uvědomuje proud (bytí) i vlastní potřebu ho řídit (mysl). Uvědomuje si kauzalitu a důsledek. Z energie vždy něco vznikne (každé působení má svůj důsledek).

Svoboda proto není v tom, že mysl zvítězí nad bytím.
Svoboda je v tom, že skrze vědomí dokážeme naplnit život smyslem tak, aby nám u toho zůstalo otevřené srdce (vědomí vnímá bytí, jeho důsledky a není otrokem pravdy své mysli).

Kdo ve skutečnosti utrhnul ono jablko a dal nám představu v to, že můžeme být rovni Bohu? Nevíme, ale říkáme ji Eva. Eva není historická příčina lidského hříchu. Eva je symbol okamžiku, kdy se člověk začíná stavět proti tomu, co je v bytí, prostřednictvím představy o tom, kým by chtěl být. Uvědomili jsme si, že máme myšlení a dokážeme ho používat i mimo kauzalitu bytí. Nejen v ohrožení. Je to odklonění se od bytí, skrze nástroj myšlení. A i to myšlení v průběhu času objevujeme a prohlubujeme svou závislost na něm. A hledáme, kam až to bude únosné, abychom stále tvořili i život. Často, bez toho, aniž bychom si to uvědomovali, že to tvoříme.

Odešli jsme z ráje. Za ochutnáním pohledu na děj skrze myšlenku dobra a zla, skrze soud. Bytí je ráj, kde vše se děje přirozeně, v kauzalitě. A v přítomnosti. Peklo do života, jsme si přinesli myšlením, a nejen peklo.

Stalo se v minulosti a nic s tím neudělíme, ale ona situace, používání mysli, stvořila i „slabé a silné pohlaví“. Mysl stvořila posuzování, souzení a hierarchii. To, co je v bytí síla, vidí mysl jako slabost. Mysl použila kauzalitu bytí, jako její slabost.

Bytí žije život, v kauzalitě energii, v přítomnosti.

Mysl se ptá: „Jak mám život řídit?“
Vědomí se ptá: „Co svým řízením života vytvářím?“

V bytí nikdo neposuzuje, kdo je silnější, děje se to tak, jak to umožní energie. V mysli máme úmysl, manipulaci, bolesti a tomu podrobujeme užití své energie.

A tak se zase musíme ptát, jakou energii nese víra v osvobození skrze mysl? Energii snahy to dokázat. Za každou cenu, i kdyby to měla být ve vnitřním světě jedince lež, tak navenek to má být pravda. Pravda toho, jak to chce mysl, která věří, že se na úkor opravdovosti dokáže osvobodit. Energii představy, jak by to mělo být a energii toho, co je v mysli špatné a dobré. A není právě toto tím peklem, které si vytváříme na úkor opravdovosti?

Pojďme se ale podívat zpět v příběhu, jakou energii nese opravdovost (přirozenost bytí)? V ženě a muži?  Protože život vzniká v opravdovosti. A tak i víra (naše mysl) v osvobození na pudech (opravdovosti) potřebuje stále tu opravdovost bytí – ten život, během kterého myslíme a pak si i uvědomujeme. A cesta k vědomí, potřebuje utrpení a trauma mysli. Bolest, která vede k uvědomění. To, co nás osvobozuje od představ (stresu a traumat) ve fyzickém těle a představách o smrtelnosti. Toho, co nám stvořila mysl a my to začali žít.

Co z toho vychází z pohledu energie? Že to, co je v bytí přirozené a nese silnou energii života, je hříchem v mysli. K životu je třeba spojení dvou, ženy a muže a oba nesou v příběhu nějakou energii. Bytí: žena proto, aby mohla nést plod, tedy energeticky se vydat, je pudy (emocemi) přiměna k tomu, že se nechá oplodnit. Neovládá onu energii. Energie proudí od muže k ženě. Touží to dokončit.

Pro mysl to může být viděno jako slabost, že žena nedokáže svůj pud ovládnout – jenže v opravdovosti je to žena, kdo ovládá muže a muž je tím, kdo podléhá. Žena je oplodněna a energie od ženy míří k plodu. Vše směřuje v tomto příběhu k životu (naplnění smyslu bytí). A žena potřebuje muže, aby je ochránil (aby podpořil rozvoj dítěte). Když žena nechce, muž nic neudělá, pokud nepoužije násilí. A tak („slabý“) mysl muže pravila o ženě, že je trestána za svou hříšnost (potřebu tvořit život) – nedokáže ovládnout své pudy (mimo jiné ovládá svým klínem muže) a „proto rodí v bolestech“. Je hříšnou. A to si myslíme. Je to od muže trochu manipulace, ale tak to je mužském světě.

Vztah v bytí, vzájemná energetická propojenost a vzájemná závislost, je energetická investice. Tvořím a dostávám. Závislost tedy v bytí není podřízenost. To jen mysl vidí závislost jako slabost (ten samý děj, mysl použije jinak), „kdo něco potřebuje, je slabší“. Chovám se tak, aby mě potřebovali. Což může být i stavební kámen systému, tvorba mocenské hierarchie.

Žena, k výchově dítěte potřebuje pomoc muže, a tak přijala v mysli to, že je slabší. Ale v opravdovosti je tou silnější. Jen svou energii už směřuje dál, k životu, k potomkovi. Bytí nepotřebuje určovat, kdo je silnější, plyne. Muž a žena nesou odlišné druhy zátěže a energie a jejich rozdílnost sama o sobě nevytváří hierarchii. Naopak, jejich spojení vzniká život. Hierarchii a zejména posuzování tvoří mysl a její obrácení pozornosti k sobě, ke svému Já.

A co se týče smrtelnosti (tak jak ji chápe mysl), tu nepřinesla žena, tím že svádíme na Evu (ženu) prvotní hřích. Smrtelnost vznikla v mysli, jako rozměr konečnosti mysli (smrt jako biologický proces existovala vždy, ale člověk z ní vytvořil existenciální problém a kult strachu, až prostřednictvím mysli). Umíralo se i v ráji, ale pozorností v bytí a tak nic nebylo špatně, ve strachu.

Tedy ten, kdo je slabší je určení mysli a jejím vyhodnocováním závislosti. O výdeji energii a zachovávání (udržení si) energie. Mysl to vidí tak, čím méně vydám, tím méně jsme závislý na příjmu, tím více mám do zásoby. A tady vydá žena více, a moc mysli touží po poslušnosti, za to, že je závislá. A to „silák“ muž využil. V opravdovosti jsou rozděleny role jinak. Ke vzniku života jsou zapotřebí oba. Muž kratší chvíli a žena vydá energie více na donošení plodu. K tomu je tu ještě okamžik, kdy žena rozvažuje muže, jako ověření, že ustojí tu energetickou námahu a ženu „podrží“ v těžkých chvílích. To, jak rozvažování ženy chápe mužská mysl a jejich vnitřní pnutí je na samostatný článek.

A dále nevtahujme do toho, jak dokážeme skrze mysl zneužít jeden vůči druhému jeho slabost. V mysli, využít závislosti na nás. Každý má slabou chvíli. A i žena ví, že její klín hýbe s mužem světem a že muže může takto manipulovat. Vztah v mysli vede v boj o to, kdo je silnější a kdo koho drží v závislosti. Mysl vytváří neustálý souboj o hierarchii.

V průběhu času onoho spojení muže a ženy, bytí naplňuje smysl zplozením potomka (z hlediska pokračování života je jedním z významů partnerského spojení vznik potomka a jeho uvedení do samostatnosti) život tak pokračuje. Po naplnění onoho smyslu, hledáme co dál. Spousta vztahů tak skončí po naplnění smyslu bytí, protože začneme potřebovat jiné vztahy v životě, otevírají se jiné potřeby, týkající se zejména vnitřního světa. A to nemusíme dostat od stejného člověka. A my držíme, na úkor své energie a potlačujeme, nebo odcházíme. Asi nedává smysl naskakovat do stejného vlaku, ale položit si otázku, co potřebuji dál. Máme sílu, zvládnout onen strach? Nebo raději naskočíme do stejného vlaku?

A co vede k potlačení přirozené energie bytí, která následuje opravdovost? K neuvolnění energie, k potlačení činu a toxicitě. To se vždy nějak projeví (potlačená energie se může projevit napětím, destruktivním jednáním, narušením vztahů a v některých případech i tělesnými obtížemi). Čím více se snažíme v mysli osvobodit (myslíme jen na sebe, na úkor druhých), tím více jsem toxičtí ostatním a zneužíváme prostředí. Soustředíme se na své Já a moc nevnímáme okolí.

Cesta ke svobodě tu přesto je a týká se duše.

A z toho mimo jiné může vyplývat, že jedinec není nejvíce. Je to komunita v prostředí. Individualita patří do sféry mysli. Vědomí je o srdečnosti a soucitu, sounáležitosti a propojení (když mysl vytváří oddělené „já“, vzniká boj o kontrolu. Když si člověk uvědomí svou závislost na prostředí a ostatních, individualita přestává být absolutní hodnotou. Vědomí proto není odstranění individuality, ale její zasazení do vztahů – pozornost přesuneme od Já k dějům energie v prostředí).

Možný ještě jiný pohled na závěr. Byť život teď a tady probíhá v bytí, to co nám zajišťuje obživu a jsme na něm více a více závislí, je systém (víceméně mužský svět). Namísto prostředí (ženský svět). A v bytí je hybatelkou energie žena, v systému je to muž.