Realita okolo nás, tak jak ji vidíme, vnímaná našimi smysly v sobě skrývá pohyb, energii, síly. Jenže takt ji nejsme schopni vidět, cítit, slyšet, našimi smysly. Dokážeme tak připustit…že si realitu stavíme na smyslových vjemech. Že je to tedy jen naše vlastní, osobní realita, do které nikomu nic není a ať mi nikdo jiný necpe tu jeho, když já to vidím po svém.  I když někdy můžeme mít pocit, že to všechno může být ještě trochu jinak. Jak?

To, co zachytí naše smysly, je výsledek působení energií, sil v daném místě, okamžiku. A mozek si o tom udělá názor (ten názor odráží naší osobní zkušenost), což vede k tomu, že může být u někoho realita více naivní a u někoho blíže k jisté opravdovosti, tedy tomu, jak to ve skutečnosti je. Ale to teď, v tomto úhlu nebudeme posuzovat.  Nás zajímá ona subjektivní realita versus opravdovost, ať už je to list, kámen, vztah či cokoli jiného. Rozdíl je v interpretaci. Pokud list vidím jako list očima (vlastní zkušenost + ustálený názor respektovaných myslí, díky kterému jsem schopen si rozumět s ostatními), nevidím v něm pnutí sil, které se vymezují prostředí, kdy pomocí genetického kódu a vlivu prostředí dá okamžik vzniknout onomu listu.

Nebo třeba kopnutí do míče. Míč sám o sobě, vnitřní tlak a vnější působení sil a pak síla kopu. Složení sil a míč letí a míč se nějak vymezuje energii prostředí. To vidí i naše oči, ale nevidí to, co se děje se silami uvnitř míče, kopem a prostředím se jeho tvar deformuje. Působí síly. Oboje je skutečné, jak pohled na letící míč, tak opravdové skládání sil. To, co vidí oči svádí k rozvíjení myšlenek co dál.  Problém může být tedy v rozvíjení myšlenek a to se děje v naší mysli. A porovnáním toho, jak skutečné rozložení sil nakopnutého míče dovedlo skutečnost k překopnutí branky o deset metrů a obrazu v naší mysli o vsítěném góle do šibenice, informuje vědomí. A vědomí nám dává tu zkušenost, že radování se z gólu bylo předčasné a mimo mísu. Protože teď na nás všichni koukají jak na pitomce. Nechali se strhnout a gól řvali také.

Pozornost se soustředí jen na míč, nikoli interakci energií míče a prostředí. A co víc, mysl si k tomu vytvoří svůj vlastní příběh, své vlastní očekáván … které může být mimo onu opravdovost složenou z energií. Očekávání, které si neseme jako svou pravdu a o které budeme následně přesvědčovat ty, kteří s námi na onu událost zírají.

Pokud tedy čtu onu „realitu“ tak, že obraz o skutečnosti mi sestaví soubor vjemů mé mysli, pak při vší úctě k mé nedokonalosti, bude obraz reality značně zkreslený, neboť nedokážu pojmout veškeré informace o skutečnosti a můj názor odráží mou zkušenost a vzdělání. Realitu skládám z výsledných projekcí energetických sil. Pokud bych ale skládal onu realitu ze sil, vytvářejících takovou skutečnost, pak bych se dostal k opravdovosti. Na tu nás upozorňuje onen tzv. šestý smysl. To, co vidím jako bod, můžu vidět jinak, jako výslednici působících sil. Jen je potřeba přejít a změnit úhel pohledu, nebo spíše nepřeceňovat svůj intelekt.

A jaké otázky z toho vyplývají? Co způsobilo to, že jednu věc můžeme vidět dvojím způsobem? Jak to že můžeme mít opravdovost a pak svou realitu. A jak to může souviset s nemocemi a jejich léčením? Stojí za vším energie, kdo je zdrojem a kdo řídí nakládání s onou energií? A spoustu dalších…třeba proč neplatí, že žena je slabší a muž je silnější, protože neplatí ani to, že muž je slabší a žena je silnější…

Ještě jedno je potřeba zmínit, to, co je tu popsané, je vámi, čtenáři uchopováno smysly, tedy zpracováváno vaší myslí. Skrze vaši osobní zkušenost, a tak vzniká ve vás vědomí o tom, o čem přemýšlíme. Jenže, jak už víme, skutečnost, kterou si uvědomujeme svými smysly, je jiná než v ní skrytá opravdovost. Opravdovost tvořená energiemi, které neumíme vyčíst smysly. Dokážeme ty energie vnímat. Uvědomit si je a pokud dokážeme použít představivost tím směrem, že zkusíme vlastní mysl korigovat vědomím o její nedokonalosti, rozmělníme tak přesvědčení naší mysli o její absolutní pravdě. A dáme tak možnost vědomí připustit, že to doopravdy může být i jinak. Naše mysl totiž onu pravdu nemá. Jdeme se tak bavit o něčem, čemu naše mysl nerozumí.

Doporučuji tedy dnes, každému z vás, alespoň jednomu člověku sdělit, nejlépe náhodnému kolemjdoucímu, uvězněnému v jeho myšlenkách, že vy osobně vůbec pravdu nemáte.