Asi není špatné pro nikoho, klást si otázku: jak tu vlastně teče energie, jakým směrem? Nebudeme se bavit o tom, proč tuto otázku se nepokládáme. Mohla by nám vyjít odpověď, že jedním z důvodů je možné zjištění, že nejsme takový, jak si sebe představujeme. že se ve skutečnosti chováme jinak, než si myslíme. Malé sviňárny, strašpytlové a slaboši, jednající ve strachu, jasnosti a moci (myslí a ne srdcem).

Proč by tomu tak mohlo být? Pohádka začíná, milé děti. Byla jednou malá holčička a my si, jako pomůcku použijeme rozlišení úrovní jejího života na bytí, mysl a vědomí.

Narodila se jako svobodná krásná bytost, duše uzavřená v těle (důvody proč to duše dělá, příště) (?), v úrovni bytí potřebovala péči, ochranu, jídlo, aby se mohla dovyvinout. Stát se součástí komunity, dorozvinout myšlení. Všechny její buňka v těle komunikují, a drží se pohromadě. Obrovské množství drobných sil, proudů energií, vedoucích ve svém důsledku k činu. Ty činy jsou nácvikem a zkušeností kalibrovány k dokonalosti – co nejméně úsilí, co nejpřesněji. Každým pohybem hospodaříme s energií a je zbytečné ten pohyb kontrolovat pěti svaly, a dělat ho přehnaně, když můžu jen jedním svalem a jen tak, jak je to nezbytně nutné. Mimo jiné, otevírá se mi tak kapacita vnímání, prostor k další interakci s prostředím. Připravenost. Možnost.

A ta malá holčička měla v sobě orgány, které způsobují její pudové chování, opravdovost v jejím těle s energií prostředí. Bude tomu tak po celý život. A tento její vesmír, této bytosti, který dokáže vnímat jen, když je orchestr rozladěný běží a řídí každý nádech, každé stlačení srdce. A ona to necítí, nemusí to řídit, nenese odpovědnost. Děje se to a nikdo nic necítí, nic neobtěžuje. A děje se to proto, aby život byl zachován. Naplněn smyslem bytí. Holčičku přiměje její nastavení se rozmnožit, aniž by k tomu potřebovala nějaké doporučení. Zatím sem nepleťte život v systému, teď vás to může napadnout, že nad takovými to činy v životě, člověk musí přemýšlet, musí plánovat. Bavíme se stále jen o čistém bytí. V něm je lehkost, vše směřuje tak, jak energie plyne prostředím a nikdo se tím nezabývá. Její bytí je součástí prostředí a je o ní postaráno tak, že má možnost se rozmnožit, tvořit, projevit své nadání od „Boha“ a být prostředím použitá. Tygr ji může zbaštit.

Jen pro úplnost, ona dostala do vínku tvořit tanec. Obohacovat prostředí tím, že v opravdovosti dokáže tančit tak, že v ostatních to vyvolá usebrání.

Co se ale po staletí, generacemi člověka nestalo? Nejen její předkové svým přičiněním dospěli do situace, kdy svým úmyslem (jejich vydáním energie) stvořili systém. Takže tygr už onu holčičku jen tak nezbaští a její interakce s prostředím je přebita interakcí se systémem. Systém odvádí její pozornost a uzavírá její intuici do úzkého smyslového vnímáni. Místo intuice si smysly vytváří obraz o realitě. A systém nabízí, i v mém prostředí se můžeš rozmnožit. Dostat energii k přežití, jen za to zaplatíš tím, že mě budeš tvořit. Takže vyhovím tvému bytí a ještě ti nabídnu zábavu. Sice beze smyslu, ale užiješ si. Ona to neví, ale už to vědí její rodiče moc dobře. Ale mají strach být opravdoví, a tak si myslí, že výhodnější pro jejich milovanou dceru bude následovat systém. Její rodiče už ve svém věku došli k vědomí, že část svobody odevzdali. Ale nechtěj si to připustit, byť v noci je jim úzko. A tak všem vyprávějí o svém přesvědčení, jak tu situaci vidět jinak než opravdově. Vyprávějí to hlavně své dceři. Někdy, v průběhu jejich života nemají na vybranou, tedy mají, ale strach jim nedovolí vidět jinou možnost, jindy si nemůžou pomoct skrze jejich vlastní bolest. A tak neúnavně přesvědčují ostatní o výhodnosti jejich neopravdového chování.

Tatínek holčičce neláskyplně řekl, že není dost dobrá a že nic v životě nedokáže, když nebude svět vidět takto: dosaďte si svou zkušenost.

Holčička přestala vnímat vše v prostředí, tu volnost a svobodu interakce a dala si závazek, že taková nikdy nebude a že proto udělá vše, aby byla úspěšná, měla dobrý a pohodlný život. Aby lidi potřebovali ji a ne ona je. Hlavně proto, aby si jí ostatní vážili tím, co v životě dokázala. Stala se doktorkou.

Začala makat, učila se více než ostatní, měla v sobě vizi sebe jako dospělé, která ví, jak udělat vše správně a ostatním dokáže pomoci. Ve své představě je šťastná a její muž ji proto chce. Tomu pohledu podřídila vše, veškerou svou energii a tento pohled se stal její pravdou. Její pravda začala být odlišná od opravdovosti plynutí energie. Na té pravdě trvala tak moc, že její muž ji proto dávno nechce (zamilovanost jako emoce bytí dávno vyprchala), ale jsou spolu, mají spolu děti a on je taky doktor. Jak by to vypadalo, kdyby se rozešli. Kdo by ji pak chtěl?

Někdy ten příběh více rozepíšu, ale zmíním se jen o jedné věci. Tatínek jí řekl, že to, že bude dobrá, znamená, že vydělá spoustu peněz. Což se jí jako doktorce vedlo a uvízla v přesvědčení, že je pro ostatní prospěšná. Lidé ve strachu o své zdraví jí nadbíhali. A ona v slabosti své mysli, dokázala přemýšlet nad svým životem. Netančila sice, jako projev energie svého bytí (tvořivosti), kterým by obohacovala ostatní a prostředí. Ona myslela. A myslela si, že skrze těžkosti, které v životě zažila (bylo jich dost, na utahání jednoho šamana), obohatí ostatní. Myslela si, že ví více jak ostatní a že ostatním by tím velmi pomohla a zároveň, že tento její dobrý skutek bude systémem odměněn a lidé si budou její moudra kupovat a ona ještě více zbohatne. Měla panický strach z toho nemít peníze. Nedokázala si tu situaci v životě představit a přesně tam v jeden moment svého života byla opravdovostí dostrkána. Ale o tom až jindy (život zkouší, jak obstojíme a čím obohaceni z toho vyjdeme).

Bystrý čtenář se ptá, kde v tom příběhu teď je život. Myslící čtenář paní doktorce fandí, ať ji to s knížkou vyjde.

Napsala knihu o józe, energiích, čakrách, hormonech a o tom, jak mít lepší život a jak vlastně ji za to vesmír odmění. Konečně buď skutečnou ženou byl název knihy. V rámci slibu být dost dobrá, v mládí chodila do lidovky na malování, kytaru, klavír, protože byla přesvědčena, že se jí to jednou bude hodit v životě. A tak vymalovala knihu, která pro oči byla velmi lákavá a vzbuzovala pocit, že ji každá žena musí doma mít. Že obsahuje to tajemství, které každá žena chce poznat, aby se jí už ulevilo. Ona to s tímto přesvědčením (úmyslem) psala. Netvořila tu knihu z bytí, tak jak by tančila. Na to zapomněla. Úmyslně stvořila poutavé dílo, něco, co mělo přitáhnout energii jiných k ní.  Jejich pozornost. Obohatit se na úkor ostatních. Být středem pozornosti a dokázat, že ona měla pravdu (dávno nevnímala, že pravda je v opravdovosti a ta její je jen jeden z úzkých pohledů, jak použít opravdovost). A tak stvořila dílo, které v opravdovosti, v ostatních nic nevzbuzovalo, neobohacovalo je. Jen pocit, že oni nejsou tak dobří jako ona, protože nechápou, v čem je skrytý ten moudrý vzkaz jejího díla.  A tak knížku po přečtení a snaze moudra její mysli aplikovat, odložili. Čtenářky se sice snažily chvíli podle její rady každé ráno šest minut meditovat a pak procítit své ženství, ale čtenářky to k ničemu nedovedlo, a tak knížku odložily a dál hledaly v knihkupectví jinou, více trendy a s novými přístupy knihu. A objednávaly další kurzy dalších autorů.

Jak to skončilo s její opravdovým nadáním, jestli ji to uspokojilo a jestli došla v naplnění smyslu svého života, se dostaneme jindy. Na chvilku zbohatla, hodně lidí si koupilo její knížku, ale její duše byla v neklidu. A tak zchudla a žila sama, s dětmi a moc nevěděla kam dál. Přemýšlela, že to ukončí, ale vlastně tím toužila jen po pozornosti. Ale nebylo co nabídnout. Neopravdovost nikoho nezajímala.

Poučení dneška: Systém stojí na bolesti členů, kteří vydávají energii za svou pravdu, aby ulevili od tíhy svým závazků a strachů něco dokázat.  Aby obhájili sami před svou duší to, co dělají, tu pravdu jejich mysli.

A co jsem tím chtěl naznačit? To, že energie může plynout opravdově (prostředí, otevřené srdce), nebo úmyslně (moje mysl, zavřené srdce) a že je taky dost podstatné, jestli plyne od úmyslně, manipulací (energie ze mě, zavřené srdce, zdrojem manipulace je moje energie) prostředí a energie teče ke mně anebo já vydávám skrze svou tvořivost energii svým činům, kdy zdrojem nejsem já, ale opravdovost, protože mám otevřené srdce.

A otázky: jak teče energie v životě doktorky? Jaký smyls naplňujeme ve svém životě? Když lpíme na délce života a strachu ze smrti? Kdo tu řídí energii a její proud? Co má smysl sledovat, bytí nebo mysl? A proč?