Kam směřují naše činy a čím se řídí? Je v nich přirozená lehkost opravdovosti anebo principy našeho přesvědčení o pravdě? A k čemu jsou nám ony principy? Co mám na mysli, na jaké principy se ptám? Pokud by naše činy obsahovali jen odraz zrcadla duše, asi bychom si ledasco rozmysleli dělat. Ale stali jsme se myslícími lidmi. A tak si umíme činy ulevit, ne proto abychom tvořili (pro život), ale ulevit si od bolesti, kterou si neseme. Systém je postaven na bolesti, na snaze světu dokázat (ulevit si) to, co mě uvnitř tíží. Tak naše jednání úmyslné (ne pro život) bývá ještě systémem oceněno. Jsme opravdu lidské bytosti, které mimo to, že dokáží užít života, dokáží i naplnit lidství? Nebo jsme jen úmyslní ulevovači?

Život žijeme v prostředí, ve kterém jsme si vybudovali systém – svět, který funguje na principech, světských „zákonitostech“.

Je princip to, čeho se držíme jako své jistoty. Jistoty, že vím, jak to bude, i když budu uvnitř trpět, ale ve vnějším světě jsem srozuměn (mám představu), jak to bude a já to vydržím. A kdo nás u těch principů drží? Je to strach z nejistoty? Je zajímavé, že se bojíme strachu ve vnitřním světě, před kterým nás mysl ochraňuje (přelháváme si tu skutečnost), ale když cítíme nesoulad ve vnějším světě, dokáže nás mysl naopak přemluvit, ať to vydržíme. Že si to máme zasloužit.

Obecná otázka: Proč by měly v tak dynamickém světě, kde se všechno mění skrze působení energie v zákonitostech kauzality, fungovat nějaké principy? Zákonitost je dána důsledkem. Tlak něco vytvoří a něco se stane, to je zákonité. Ale co to bude, nevíme, o tom nerozhodujeme. Na to je tam v opravdovosti a prostředí nespočet vlivů. A to nekontrolujeme. Tak jak nás napadlo, že je dobré držet se principů? Princip by měl obsahovat předvídatelnou jistotu. Mysl po předvídatelné jistotě touží (na rozdíl od života, který chce být v souladu s tím, co přijde). Mysl miluje, když ví, jak to bude, nemusíme být ve vnímání (to naopak mysl musí být utišena) a můžeme se připravovat na další krok (představovat si, snít, tvořit svou pravdu, jak to je). A tak stavíme systém. Spousta je očekávatelného, nebere nám energii ona přítomnost, kterou bychom měli jinak vnímat a už můžeme myslet na to příští. Teď a tady nás nemusí zatěžovat, můžeme vymýšlet. A to, co vymyslíme se při uvedení do praxe střetne s realitou. Jenže pokud jsme uvnitř reality stvořili systém, kde svou energií vytváříme prostředí, ve kterém platí principy, pak i to v realitě nefunkční v systému funguje. Zbývá už jen otázka, zda-li je to stále ku prospěchu životu anebo nás onen princip jen vysiluje.

A nedodržení principů v systému bývá bráno jako slabost. Muž nedodrží slovo, a není mužem. A tak obecné principy vnějšího světa útočí na principy našeho vnitřního světa. Jsem špatný, když jsem se nezachoval tak, jak jsem si myslel, že se chovat budu.

Jak nás vůbec napadlo ve světě, kde se neustále něco děje vyžadovat principielní stálost? Aby se naše mysl dokázala zorientovat? Abychom nemuseli neustále navnímávat – tedy být ostražití. Prostě stačí vidět nějaký děj (nebo jinými smysly zachytit obraz o skutečnosti) a vyžadovat princip. Starší má přednost. A co přináší starší životu? Moudrost? Tak proč potřebuje i principielní zajištění? Moudrost sama o sobě přitáhne pozornost. Dostane prostor. Ale pokud stáří není moudré a principiálně vyžaduje pozornost (bere energii, kterou bychom měli jinak věnovat životu), proč to dělá? Z bolesti (vnitřní neodžité bolesti), kterou si nese z dětství. Je stále malým dítětem, neschopným zvládnout těžkost, překonat ji, protože má ve své mysli strach, bolest z nedostatku lásky. A tak stále ještě chce pozornost. Protože je starý a staří mají mít respekt, to je princip. A co ti mladí, co potřebují moudrost starých, aby mohli věnovat energii životu, tvořit život. Mají živit i princip bez moudrosti, jen protože je to princip? A to nemluvím o tom, že bychom se stále měli k sobě chovat jako lidské bytosti, staří nestaří. Jen se možná neměli toliko zaobírat vyžadováním dodržování principů jen proto, že bych na ně měl mít principiální právo, byť nikoho neobohacuji, nic netvořím a život nerozvíjím.

Principy existují jen v lidské představě, mysli a dají se demonstrovat jen lidským úsilím. Trváním na svých principech, svou energií uvedením do praxe. Tím, že něco dělám, co sice v kontextu opravdovosti nedává smysl, ale já na tom trvám. Protože jinak by přišla na řadu opravdovost. Nebyl by to systém. A principy se vymezujeme opravdovosti a svým úsilím, energií systém držíme životný na úkor opravdovosti.

S principy se pojí muset. Jinak by to byla přirozenost, zákonitost. Muset vstávat do školy, muset poslouchat. Dává to jistotu (do jisté míry), ale zabijí to život (do jisté míry). A uhlídáme ony míry? A můžeme se ptát, proč nemáme odvahu pustit se principiálních berliček (když už je to přes míru) a pustit si zpět život (aspoň kousek) do života? Můžeme se ptát, do kdy je muset s principy užitelné v životě a od kdy už je to jen peklo (pekelný strach je zemřít s nesvobodnou duší, s úmyslnými činy konanými ze strachu). Souvisí to s vnitřními bolestmi? Tedy strachem, jasností a mocí? Odvaze, říci mysli dost a teď se odvážím žít? Ono muset, nenese svobodu, ale svázanost potřeby dodržet zákon. Můžu se jen kvůli strachu z nejistoty vzdát svobody? Nebo ono muset mělo skončit s hranicí potřeby systému pro jistotu bezpečnosti potomků k jejich dospění? Máme tedy strach žít život nad rámec ochrany bazální ochrany principy? Pak už tam vstupuje zas jen nedostatečná síla život žít a schovávání se za ty principy.

A tak skrze principy, držíme jistoty systému a kontrolujeme své životy, čímž vždy do nějaké míry bráníme životu. Mysl totiž nevytváří život. Mysl přináší jeho výklad a představu, jak by život měl vypadat. A každá představa, aby došla naplnění, potřebuje jistoty. A ty přináší principy (tedy úlevu znovu a znovu se rozhodovat – to, co mysl bolí, ale v přirozenosti to není, vyplývá to z kauzality dění).

Ne, že provedeš něco, za co by ses musel stydět, a tak se slečnou odejde jiný, protože ona už to nevydrží a chce být milována. Fyzicky. A já si i se svým principem představuji, jaký jsem charakter. Představuji si sebe, jak jsem neselhal od principu šlechetného muže. Představuji si, že mě tak ona musí vidět, když jsem potlačil svůj chtíč. Že mě příště vyhledá určitě sama. A ona mezitím pohlcena svým bytím, nabízí svůj klín, aby došla naplnění, uvolnění síly života.  

Principy nám dává systém a dávají nám ho i naši rodiče, v nejjednodušším a přirozeném prostoru (rodina). Rodinné principy si bereme za své, za to, co je normální („rodinné kletby“). Principy nám dávají instituce systému, jako základ fungování. Nepřirozené a bolestné, s jistotou přežívání. „Ať si zvyká, taky jsme to měli těžké, jen ať vidí, život se sním mazlit nebude“.

Principy, na kterých je postavena společnost (dodržujeme je, abychom spolu mohli tvořit lidskost, být si vzájemně lidskými bytostmi), se mimo jiné hodí vždy těm, kteří je umějí využít. Těm, co si ulevují skrze úmysly na druhých, nebo k tomu druhé manipulují. To, že vymyslím další plastovou věc, co šetří čas bytí a dokážu ji výhodně prodat, neobohacuji život (a to nepopírám, že různé druhy různých věcí k životu potřebujeme). Jen je to na naší odpovědnosti, jak zacházíme se svou silou, svou svobodou, a vnitřní bolestí. A co nutí lidské bytosti k úmyslu? Vnitřní potřeba uvolnit se. Jenže život proudí a je v konečném důsledku možný jen v bytí. V zákonitosti plynutí energie. Vzpomeňte si na tvoření dětí, to je bytí. A ani ten okamžik už neprožít naplno, uvolněný, ale ve snaze aspoň něčeho dosáhnout?  Mít splněno, a rychle se vrátit k přemýšlení, co je výhodnější a kde dosáhnout emoce uspokojení (to opravdové jsem prošvihnul, když jsem se neuvolnil při milování, a tak oplodnění zas nedopadlo, myslel jsem u toho na to, jaký jsem borec v práci)? Dál zas tvořit své ego, svou roli v principech, které mi to umožňují (v opravdovosti bych moc dlouho nepřežil), velmi chytře, ve společnosti hovory o zbytečnostech, plné představ a emocí. Plynoucích z promarnění energie života.

Systém oceňuje dodržování principů! Každý, kdo se držel principů, není trestán, je pochválen, vzorný občan. Každý, kdo se v té křeči neuvolnění snažil ovládnout své pudy, byl předběhnut těmi, kteří to nevydrželi (nepředjedu, je tu třicítka a zákaz, nic nejede, rovina, předjet by bylo bezpečné a najednou vžum a někdo mě předjel. Ať se vybourá, když se nedokáže ovládnout. Já to vydržel a on mohl taky. Jenže on nemachroval, jen mu už přišlo neživotné zrovna tady dodržovat třicítku, když silničáři zapomněli odstranit značení)…  A ti, co se principů nedrželi pak ve společnosti vedli výmluvné řeči o tom, jak bylo těžké dosáhnout úspěchu, kolik museli překonat překážek a obhájit si to, že to, co vlastně udělali, udělali dobře (jenže oni nešli proti principům kvůli životu, ale kvůli úmyslu, aby uspokojili svou mysl pro sebe). Jak je ten příběh vlastně směšný, když není pro život. Celý.

Na základě principů, budujeme společnost, vytváříme světské hodnoty. Ale život se žije jinde. Principy jsou kulisy těch, kterým se to hodí a kteří je sami nedodržují, aby na tom vydělali. Vědí, že poctivě držící se principů, nepůjdou za jejich hranu. Je to světská morálka, soubor principů, proti které stojí světská traumata. Ze kterých si neumíme pomoci jinak než podlomením se v kolenou. Když se mám principy řídit. A je tu úmysl, vypočítavost, jako rozměr získání hmotných statků.

A život i tak plyne, bez ohledu na principy. Do plynutí života patří i smrt a smrt přichází tam, kde není prostor k životu. Ať pro principy (třeba i zdravé výživy) anebo pro vnitřní trauma. Kolik nesmyslných principů je v představě o tom, jak žít zdravě. Co se smí a co se nesmí a vše je vymyšlené myslí. I když něco obsahuje předchozí zkušenost a vědomí. Žít život se dá kdekoli, téměř po celé planetě, ale nedá se žít svázaný v principech mysli. Strachu, jasnosti a moci.

Tak ti, kterým život připomenul smrtelnost skrze nemoc, by měli hledat cestu k uvolnění. Z čeho, z nemoci? Která může být odrazem principů, berliček v životě, jak to má být, jak ten život má vypadat, kterých se drželi a dovedly je až sem. Uvolnění z principů, kterých se drží. Principů vidět svět tak, jak chci já (co mé mysli vytváří jistotu) a ptát se, proč nevěřím životu, proč musím svůj život tolik kontrolovat a čeho se vlastně bojím), kde jsou mé strachy schovány, sebelhaní a sebeomlouvání, a to především své duši o tom, proč nemám sílu být opravdový. Proč nemám sílu zastavit své myšlení, potřebu řízení.  Tak vznikne neplynutí, přílišná kontrola života v našich tělech, skrze mysl. Co tím stavem zejména dostáváme? Možnost uvědomění, možnost pustit se principů, které nás dovedly až sem. Do tohoto stavu.

Dříve, či později u každého z nás, je to o odvaze žít život tak, abych byl součást celku, abych svou myslí celek nepoškozoval. Abych zvládnul mysl a nebyl ve vleku svých strachů, své jasnosti a moci. Abych zjemňoval energii, nikoli shromažďoval a tvořil takové množství, které rozvažuje. Abych se seznámil se smrtí a šel se podívat k onomu okamžiku. Abych všechny moje těžkosti a bolesti rozpustil v uvědomění si, co dělám, a to začal žít. A tím obohacoval prostor. Přestat věřit, že můžu dělat co si myslím (je v tom totiž skryta manipulace vlastní myslí), a tak přestat spoléhat (dokud mohu) na pomůcky, tabletky, prášky ve vnějším světě a přijmout sílu své odpovědnosti za své činy.

Principy jsou základním kamenem sytému. Váha principu je odvislá od složitosti systému, který je vybudovaný myslí lidí. Ve chvíli, kdy prostředí má zásadní vliv na uspokojování základních potřeb (jídlo), principy jsou striktní, i třeba za krádež. Když lidská mysl dovede vlivem myšlení zabezpečování potřeby jídla mimo zorný úhel pozornosti (dnes si cokoli koupíme kdykoli), pak zjemňujeme i principy strachu o jídlo. Dokud jsme neměli poznání o možnosti léčby, nejjednodušší princip byla ostrakizace. Toho principu se nemusíme držet, pokud jsme poznali jak nemoc, tak možnosti léčby. Neustále bychom se měli dotazovat sebe v jistotách, jakých se držíme. A přehodnocovat principy, na kterých trváme, ve vztahu k prostředí. Nikdo nemá právo být poslušný z principu. Hledejme principy pro život, nikoli ze strachu, jasnosti a moci. Je to jen o nás, do jaké míry si dokážeme uvědomovat hodnotu energie dějů a věcí kolem nás.

A tak i slušná dívka, která jinak lpí na svých principech (představě kým chce být), stejně mimoděk nabídne svou křivku v oblečení tak, aby přitáhla pozornost pohledu. I když ji to v principu vadí, protože si myslí, že je lepší, že má na víc. Ale její bytí (mimo jakékoli principy) stále touží po životě. A čeho se udrží? Principu své mysli anebo zvítězí bytí a my nevymřeme… Tak to v životě dělejte, nechte ho proudit.