Kudy vede lehkost bytí, naplnění života smyslem a obohacující bytí? Život se odehrává ve vnějším světě, který máme právo využívat (pro život) a následně obohatit (poznáním, uvědoměním).  Jak by vlastně bylo na světě krásně, kdybychom jen nemysleli na sebe. Kdyby to naše Já na chvíli utichlo. Náš strach by to nezvládnul? A zkusili jste to už?
Život obsahuje i vnitřní svět, v každé naší buňce, které umožňují bytí, myšlení a vědomí. A oba ty světy jsou propojeny. Vnější svět ovlivňuji energií svých činů. To, co udělám, stvoří nějakou odezvu. A pokud ten čin ovlivním svým vnitřním světem, myšlením, nebudu už v opravdovosti. Budu ve své pravdě. Jaké hodnoty nese moje pravda v mém vnitřním světe? Jakým pohledem ovlivňuji vnější svět. Jakou pravdu posílám do vnějšího světa. Je možné, že kdyby moje pravda byla co nejblíže opravdovosti (nesla stejné hodnoty, které bych žil), pak by mě nevysilovali podměty mé mysli do vnitřního světa. Přestal bych vydávat energii na zabezpečení svých strachů. Asi bych nevynášel rychlé soudy, jak bych měl jasno. A nezajímala by mě moc. Jenže mysl máme a máme ji proto, aby ve vhodnou chvíli opravdu to naše Já myslelo jen na sebe. A my bychom měli zvládnout jen používat to Já v pravý čas a po zbytek nechat život plynout.  Nejde si to představit, musí se to zkusit.

Energie opravdovosti, která tu je, nevyšla z naší moci a může si říkat, že ji stvořil Vesmír, Galaxie, Slunce, Bůh, Stvořitel, Ra… kdokoli (ve vašem systému přesvědčení o tom, kdo stojí za opravdovostí), drží nezměrnou moc, nad energií bytí (ten bůh, ještě bez lidských rozměrů). My máme systém a v něm rozvíjíme svou malou moc nad energií, kterou jsme uchopili skrze vědomí. Vědomí dalo k užívání nástroje, které mysl vymyslela. A náš čin úmyslu myšlení nás tedy vede k vědomí (tedy pokud se dokáže vymanit z emocí mysli spojených s vymýšlením– strach, jasnost, moc, očekávání…).

Jen malé odbočení, hloupé je, že svou malou energií už jsme skoro rozvrátili přirozené plynutí energie na planetě Zemi.

Pak nastane okamžik, kdy nejsme ovlivněni onou emocí a uvědomíme si dopad toho, jak nakládáme s energií, vůči druhým, ve vnějším světě. Co jim děláme, je odraz hodnot, které žijeme, hodnot, která se odráží ve vnitřním světě a naše mysl na ně emočně reaguje. Hodnota našeho činu, jak jsme využili svou energii, je vyslána do vnějšího světa a způsobí další důsledek. A tak máme možnost uvědomění, jak se díváme na svět, jaké žijeme hodnoty a co nás tlačí v naší mysli. Jen je potřeba zklidnění, vystřízlivění, zchladnutí hlav.

Pokud naši pozornost nasměrujeme na svět mysli, obrazy představ (vycházejících ze strachu, jasnosti a moci), budou vždy ovlivňovat naše bytí – žiji hodnoty své mysli. Pokud zůstaneme pozorností ve vědomí, bude to mít vliv na naše bytí – nerozhodnost konat, protože si uvědomujeme důsledek – žiji hodnoty svého vědomí. Pozornost držet v bytí lze těžko, ale pokud se uvolníme z mysli i vědomí, náš život v bytí dostane prostor – žiji hodnoty vnějšího bytí, opravdovosti (ne hodnoty mé vnitřní pravdy). Uvědomujeme si, že ovlivňujeme opravdovost svou myslí. Uvolněním dáváme místo přiblížení se opravdovosti. A necháváme prostor opravit to, co bylo důsledkem úmyslu poškozeno. I v našem těle.

To, jak to umí zvířata. Nechat tíhu světa na vesmíru a žít život (hodnotami, které mají smysl). Plnými doušky pro naplnění smyslu. Znovuzrozením mláďat obohacují prostředí. Může se nám to zdát nespravedlivé, ale to už myslíme a prožíváme emoce. I zvířata myslí, třeba příklad z Chobe: sloni jednají pudově a následují matku. I když se samici ztratí mládě, samice následuje vůdčí slonici. Která následuje přežití celého stáda, a tak se nevydá hledat mládě. Jde za vodou. Určitě bude mít v sobě smutek, ale síla toho, že ve skupině přežijí a může mít další mládě ji nedovolí věnovat vše, co nese ve svém životě jen tomu mláděti. Neovlivní jejich emoce zachování jejich života natolik, aby narušili to, co pro ně má smysl, smysl pro život. Zachování možnosti rozmnožit je víc než stávající život. Rozmnožit se tam, kde to bude vhodné pro život, a pokud se tomu stávající slůně nepřizpůsobí, zůstane stát. My máme mysl a dokázali jsme si prostředí ovlivnit natolik, že můžeme dbát i na zapomenuté. Do míry, která nezničí prostředí pro všechny. A tak žádný slon si nerozmyslí následování opravdovosti v daném prostředí a toho co si nese on, jedinec (jeho pudy, návyky jako odraz daného prostředí). Ani vědomě nepodlehne tomu, že to stejně nemá cenu, jít někam za vodou, trmácet se, protože jednou stejně všichni zemřeme. Nese hodnotu života. Tvoří v prostředí, naplňuje smysl.  

Jaké hodnoty lákají mysl? Ty, které vzbuzují emoce a dělají dobře Já. Mít peníze, aby život byl lehčí, být úspěšný, mít co nejvíce štěstí, aby mě lidi potřebovali, být obdivován a sledován. Lajky, mít moc, mít moc říkat jiným, jak mají žít. Mít se dobře. Aby vše bylo bezpečné, s helmou a v oranžové vestě.

Jak hodnoty vnímá vědomí? Vím, že k životu potřebuji málo, vím, že se za věcmi ženu z vnitřního pocitu. To, jak žiji mě neudělalo šťastným, i když mám život zajištěný. Hledám v tom, co dělám, nějaký smysl.

Bytí se neptá, naplňuje život. První smysl a druhý smysl máme možnost odžít právě jen díky mysli (tím, k čemu jsme se v životě připoutali a vědomí o nesmyslnosti toho, jak žijeme, abychom v sobě našli odvahu oněch pout se pustit.

A kde je tedy náš smysl? Jaké hodnoty si neseme a kdo nám je vštípit. Jsou to hodnoty vycházející z prostředí, z energie prostředí anebo hodnoty systému (našeho umělého prostředí), vztahující se k danému období. Někdy je v systému válka, někdy je hlad, jindy málo ropy. A ta energie, která nás (naši pozornost) v těch hodnotách drží (ve válce chceme přežít, když je hlad pořádně namazaný chleba a když je málo ropy, tak lepší elektroauto a soláry…)? Je to energie života anebo naší mysli? Ono lpění na zásadách, principech? Na tom, o čem si myslíme, že je správně a dá nám to v životě uspokojení. I mysl si myslí, že uspokojením skrze hodnoty mysli dojdeme ke klidu. Ale je tu i duše a okamžik smrti. A tam hodnoty mysli nemají žádnou cenu. Měli bychom tedy jen zvládnout svou mysl, aby přestala lpět. Pustila se své pravdy.

 Život máme žít, v danou dobu v daném systému, v prostředí. Nic nedělat moc, ani málo (neulpět v přesvědčení). Jen dát co nejvíce prostoru životu v našem životě. Rozumějte, abychom pro samé myšlení, nebo velké uvědomění neměli života ve svých životech moc málo. Aby tam nebylo více strachu a pravidel, než samo bytí k životu potřebuje. Když myslím na to, jaký chci být v životě, nejsem uvolněný, nedávám prostor životu. Jen si myslím, jaký bych měl být a tlačím se k tomu. Stojí mě to námahu a úsilí (teď už budu správný, už se budu mít rád…jak dlouho nám to vydrží? a do jaké chvíle?).

Když myslím, věnuji pozornost (energii) tomu, co mám namysli. Pokud už jsem nasbíral dost zkušeností, už jsem si řekl aha tolikrát, pak mám vědomí toho, co nastane (důsledek mého jednání) a u mě opravdu může nastat apatie (strach z důsledku mých činů). A tak ani věnování energie (pozornosti) tomu, co mi umožňuje vědomí, nedává moc smysl. Vědomí by mělo korigovat mysl, nikoli řídit život. Život sám ví, co dělat v bytí. Nenastává to ještě a mě už se tam nechce, protože si sem vědom, jak to dopadne. A pod tím, je skřípnutý život a nemá moc prostor. Volnost bujet a tvořit.

Mysl máme na to, abychom zvládaly to, co svou myslí způsobíme, abychom hledali řešení. Vědomí máme, abychom si uvědomovali, že spoléhat jen na hledaná řešení nejde, vyčerpá se přirozené prostředí a systém nebude mít z čeho brát energii. Myslí pomáháme naplnit smysl života, vědomí slouží k osvobození duše.

A tak jelikož v životě musíme „věci“ dělat, tak je dělat tak, aby tvořili radost ze života. Aby moje tvorba (moje vydaná energie v činech) odrážela hodnoty, které nejsou ani mysli, ani vědomí. Ale hodnoty opravdovosti. Toho boha, o kterém jsem psal na začátku, toho který zrovna je váš a vidíte v něm onu dokonalost opravdovosti (je dobré si uvědomit, kdo mu ty hodnoty udělil. Jestli přirozenost bytí, nebo jsou to hodnoty už skresleny myslí lidí, tvořících víru, systém lidí, co už uchopili moc). Co to znamená být uvolněný v bytí, jak se moje vědomí dívá na důsledek a po čem touží mysl, si musí navnímat každý sám.

Je to totiž o oné zodpovědnosti, pokoře, hodnotách, jak jsou využity skrze energii našich činů. A co tvoří. Ta moje energie. Energie mého života.