Bylo by hezké, uvědomit si, že to, co čteme, zobrazujeme v mysli, jako obraz. Jedno řešení. Pokud bychom to ale nechali vědomí, vytvoří nám to nové možnosti.

Smysl konání by měl být přítomen. V úrovni bytí sledujeme smysl zachování života. A k zachování života potřebujeme prostředí (to je to, co je okolo nás a umožňuje nám fungovat a je plné energie a vztahů a pro nás sámoška energie), kterému se přizpůsobujeme a ze kterého čerpáme energii.  V prostředí dochází k naplnění onoho konání, našeho tvoření, smyslu. Skrze tvoření (využívám svou energii k uspokojení smyslu), princip bytí zajišťuje pudovost, tvoření je to, k čemu máme nadání, jde nám samo, nemusíme moc trénovat a obohacujeme tím nazpět prostředí. A tak tedy můžeme směle říci, že bohatství (toho pro život), je vně (b), obsaženo v prostředí. Nemusíme si energii syslit, shromažďovat (m), to děláme v systému. Čím složitější (prostředí), tím se tam nachází jemnější energie, rozmělněna ve vtazích v prostředí. Pro osvěžení, energie primárně přichází od Slunce. Na poušti, je to přímý a velmi intenzivní proud energie, velké výkyvy v bilanci energie, silný proud energie, v noci silná radiace. Oproti tomu v pralese proud světla, filtrovaný stromy a rozmělněný vztahy, zadržovaný vodou, navázanými v prostředí na ony stromy, nabízí více forem nesoucích energii. Jemnějších. Konzumenti onoho silného proudu energie část použijí, něco stvoří a část energie propustí. To, co stvoří, obohatí prostředí a někdo se na tom přiživí. Opravdovost tvořená přirozeným tokem energie.

Co se stane, pokud si toto uvědomí mysl (k tomu mysl máme), že může tyto vztahy nabourat, ovlivnit. Manipulovat. Tak že bude nezávislá na prostředí. Je to jen představa, víme že to nejde, ale děláme to tím, že tvoříme systém. Snažíme se hospodařit s energií a dokonce ji čerpat, shromažďovat a nakládat mimo opravdovost. A to vše úmyslně.

Co teď hledáme je hranice, kdy si pomůžeme myslí, ale neznehodnotíme prostředí a kdy už podlehneme uspokojování emocí skrze nakrmení strachu jasnosti a moci, traumat a žijeme systémem na úkor prostředí, ostatních.

Tak vzniká rakovina. Uzavřen v sobě, nekomunikující s prostředím, které využívám jen k uspokojení v prostoru mysli.

V tu chvíli začne člověk narušovat stabilitu dějů (kauzálních i kvantových) v daném prostředí. Dějů, které se ustálily v tomto stavu skrze dlouhodobé zjemňování distribuce energie v prostředí, vůči silným energiím Slunce, planet, Země, a jejich pohybů.  Pak může být důsledkem jiný než obvyklý průběh počasí. Protože energie není v danou chvíli tak jemná a voda nese více tepla, než by měla. A to hýbe vším.  To, díky čemu si mysl uvědomila, že se věci opakují a může to ve svém úmyslu použít, přestává platit. Pranostiky nefungují. Sice to není jedno, ale to teď nechme.

 Je to jen důsledek toho, jak úmyslně nakládáme s energií, která vždy vyvolá nějaký důsledek a kompenzační schopnost prostředí.  Vrátiti se k původním trendům nefunguje tak snadno.  Takže se stále něco děje a záleží to na energii. Přítomnost je neustálý důsledek.

No a my pak prožíváme nestabilitu počasí, na které jsme byli plus mínus zvyklí a do toho posuzujeme úspěch vydělanými penězi. Nashromážděnou fiktivní energií. Jak to spolu souvisí? Nijak. Bytí a mysl má úplně jiné hodnoty. Otázka k zamyšlení je jaké?

Pokud budou oslavováni ti, kteří skrze projekci traumatu na společnost a prostředí, jsou schopni vydělat (zmanipulovat ostatní, prostředí, nashromáždit, donutit ostatní k závislosti) neúměrný objem peněz. A kde je smysl toho? Proč to dělají, když v konečném důsledku jen destruují prostředí, aby uspokojili svou mysl. A jak se těm lidem umírá, dojde jim to, co činili, dojdou k vědomí?

Vážit se dá vědomých, kteří umí pracovat se svým traumatem a vědí, že jsou součástí prostředí. Že nejvyšším smyslem je život a štěstí není emoce z kolotoče zážitků. Štěstí je stav, kdy nerozvažuju prostředí a jsem si vědom jeho bohatosti. Svým tvořením prostředí obohacuji. To mě naplňuje štěstím.

A teď mi řekněte, chcete opravdu obdivovat ty, co vydělali, nashromáždili (peníze, energii) nesmyslně na těch, kterým jejich mysl nedovolila prohlídnout jejich úmyslnou lest. Že to fakt potřebují koupit. Těm, co mají peníze, ale nežijí smysl života. Zaslouží si obdiv?

Nebo je hodno obdivovat ty, kteří se spokojí s klidem své duše v radosti z bohatosti prostředí. Které spolutvoří tím, k čemu mají nadání? Ti, kteří jsou si vědomi, že k životu potřebují bohatost prostředí.

Z toho vyplývá, že poměřování lidí podle toho, kolik vydělali je vlastně v důsledku jen měření, jak moc ve svém traumatu, nejsou schopni dojít k vědomí o nesmyslnosti jejich činů vůči ostatním a prostředí.  Nemají morální brzdu a prodají, vymyslí poutavou reklamu, zastíní svou duši. Necítí se trapně, když tvoří úmysl a neopravdovost.

Tak buďme korektní k těm, kteří svá trauma uvolňují alkoholem. Nechtěj vydělat na ostatních. Chtěj si taky jen ulevit, jinou cestou. Nebo k dalším…

Strach, jasnost a moc spolu s traumatem toto vše umožňuje. A tak asi potřebujeme více šamanů a více času stráveného v lese.

V žebříčku posuzování hrajeme to, jak zdatní jsme v mysli. A jak už víme, mysl má sloužit k záchraně života. Skrze emoci. Nikoli k tvorbě života, tvorbě prostředí (systému) a kompenzaci traumatu a závislosti na emocích.  

Takže jakou roli hraje ve vašem životě vaše duše? Vedete s ní dialog? Má smysl utíkat před opravdovostí a uspokojovat ego skrýváním se před traumaty v emocích? Děláte to? A co jsou vaše hodnoty bytí, mysli a vědomí?