Hledejme okamžik, kdy jsme vyměnili svou svobodu za lásku. Rodiče, kteří chodili do práce, měli své starosti, aby zaplatili složenky, správně volili a koupili lepší věc než soused, přicházeli utahaní. Nedostával jsem lásku a bezpečný prostor. Už to bylo divné, nerozuměl jsem tomu. Moje svobodná duše nedostávala lásku. Pak mi řekli, že moje chování je divné a měl bych se začít chovat tak, aby se za mě nemuseli stydět. Abych byl lepší. Abych jednou něco dokázal. Toto rozhodně na pohodlný život stačit nebude. Dělej něco, ať máš hodně peněz a máš se líp než my.

Už jsem byl smutný moc, nevěděl, co se sebou a tak, jsem si dal slib, že se budu chovat, jak chtějí moji milovaní rodiče. Protože jen tak to vypadá, že mi dají lásku. Vydržím klidně i bytí. Nerozumím jim, ale snad pak dostanu lásku.

Opravdovost mého žití skončila a já se začal oblékat do pravdy rodičů, dělat věci ne opravdově, jak si přeje bytí. Ale tak, abych uspokojil rodiče, byl co nejlepší v systému. A začal jsem dělat to, co dneska tlačí moji duši. Mám děti, mám odžitou část života a jsem doktor.

Někým jsem, ale jen v systému. Ale nejsem lidská bytost. Žiju výhodnost z toho, kým jsem. Ale má duše pláče. Není svobodná, protože se bojím pustit výhod, které dostávám z funkce, které jsem v systému dosáhnul. Bojím se říci ne. Dost. Jsem taky lidská bytost. Neumím zastavit, když vidím, jak je výhodné něco udělat. Třeba se mi to jednou bude hodit.

Už si nepamatuji ten okamžik, kdy jsem jako malé dítě dal slib. Přestal jsem být lidskou bytostí, abych dostal lásku. Uspokojil rodiče. A stal se někým v systému. Ale má duše pláče.