Na svět se díváme a realitu si stavíme jen v mysli (je možné si toto představit?). Málokdy dokážeme cítit tělo (ono bytí, které v nás neustále probíhá). To si uvědomujeme, zejména když něco bolí. Nebo, když to cvičíme, třeba zkoušíme navnímat svůj palec u nohy. Jde to, ale nemáme u toho pozornost neustále.

Většinou, zpětně si dokážeme uvědomit sílu pudů (až když dílo dokončíme, a uvědomíme si, s kým a co. Také málokdy jsme vědomí, vnímáme porozumění dějů, ve změněném stavu vědomí a hledáme opravdovost. Tu opravdovost hledáme, protože jsme nejvíce času v mysli a ve své realitě. Neustále myslíme a něco si představujeme. Žijeme ty příběhy, dáváme jim pozornost, byť se nedějí a my jen s kamarádkou probíráme, jak to má ve vztahu těžké.

A jedna z věcí, která existuje jen v naší mysli, v naší realitě je zlo. A taky dobro.

Dokážeme si uvědomit, že dobro ani zlo není v bytí? To, že v savaně mládě buvola je zbaštěné levhartem není zlo. Je to vyústění kauzality, rozložení energie v prostředí, jehož je to mládě i levhart součástí.

V bytí tedy existuje Kauzalita, její důsledek, který je buď daný rozložením sil (jak plyne energie) anebo vědomě podmíněný (i přesto, že jsem se měl naštvat, jsem se usmál, protože jsem rozuměl jeho bolesti. Té bolesti, která ho drží v naštvání a teď si na mě ulevuje).

Byl jsem zrazen kamarádem a daný důsledek by bylo uzavření srdce vůči němu. Proč se se mnou rozešel a šel jinam. Nemůžu to pochopit. Daný důsledek je moje zavřené srdce a tvoření svých činů skrze mysl (výhodnost), aby mi bylo co nejdříve dobře. Vymýšlím si proč to udělal a hledám variantu, která utiší mou mysl, mou bolest. Pokud ale dokážu porozumět tomu, proč mě zradil, že to byla jeho bolest a nemohl se rozhodnout jinak (síla jeho traumatu, kterou neumí zvládnout), pak mu dokážu vědomě odpustit. Nezavřít si srdce (nehledat v mysli – zavřené srdce- ono odůvodnění a byť už s ním nebudu vyhledávat kontakt, mám ho v lásce (zůstalo mi otevřené srdce. Rozhodnul jsem se vědomě, jaký důsledek nastane (ovlivnil jsem kauzalitu a jsem spolutvůrce).

Energie každého činu něco stvoří a buď o výsledku rozhodne opravdovost anebo jsem spolutvůrcem onoho výsledku svým vědomím. Dostáváme se k tomu, že skrze vědomí můžeme tvořit vesmír – alespoň svůj vlastní (stát se spolutvůrcem toho, jakou hodnotu kauzalita ponese).

A teď k té pohádce, která je plna dobra a zla.

Energie přicházející v opravdovosti, byť se nám nelíbí, nevnímáme jako zlo. To vnímáme jako nepřízeň osudu, špatně postavené hvězdy atd. Ve skutečnosti jsme se jen pomocí mysli odchýlili od opravdovosti a pokusili se tvořit svůj vesmír. Rozložení energie podle mě, jak by se to mé mysli hodilo. A když se nám daří, vnímáme to jako požehnání a ve skutečnosti jsou naše činy vedeny stejně jako opravdovost. Je to lehké a snadné a spadlo nám to do klína.

Jenže svět kolem sebe vnímáme hlavně svou myslí. A ta mysl nás kryje před našimi traumaty. Energie našich traumat v nás rezonuje, a tak se nám ty traumata zrcadlí v tom, co vidíme kolem sebe. A my si neumíme pomoct a reagujeme tak, jak reagujeme na dané trauma. Prostě se spustí obranný mechanizmus. A taky zlo. Teda pro toho, na kom si kompenzujeme naše trauma. Anebo dobro, kdy skrze strach, jasnost a moc máme dobrý úmysl. Děláme to pro jeho dobro přeci.

Zlo vzniká tam, kde nás to bolí (kde máme trauma). Bolest, která nás vede k tvorbě manipulace. A ta nás zavede k nesmyslu, kterému buď věříme, a vydáme pro něj svou energii (obhajujeme svou pravdu) anebo úmyslně nevěříme.

Zamilovala se do něj až po uši. Jednak ji její bolest nesla poselství, aby si ji její milovaný odvedl, aby se dostala pryč. Už dál nechtěla žít, tam kde žije. A druhak to, co ji vzrušovalo, byla zrcadlící se bolest v jeho očích.